Ústavní soud otevřel cestu k vyššímu odškodnění ženy, jejíž zdraví těžce poznamenal lék předepsaný v roce 1975. Současná justice jí v procesu plném zvratů přiznala pouze 500 tisíc korun od MĆ Praha 10, která je právním nástupcem někdejšího OÚNZ.
ÚS nařídil nové projednání žaloby u soudu prvního stupně. Přiznanou sumu označil za nepřiměřenou, ale konkrétní doporučení nedal.
Advokátka Marie Cilínková verdikt přivítala, její klientce, matce tří dětí, prý dá alespoň naději do dalšího života. „Její současný zdravotní stav je skutečně strastiplný po všech stránkách,“ řekla Cilínková. Žena čerpá invalidní důchod, žije střídavě v Česku a Německu. Peníze z odškodnění by prý použila na léky a pečovatelskou službu.
Příčinou problémů je takzvaný Lyellův syndrom neboli syndrom opařené kůže, který se u tehdy čtyřleté dívky vyvinul v reakci na nedostatečně otestované antibiotikum. Syndrom má trvalé a těžké následky, poškodil kůži, sliznice, některé vnitřní orgány a zrak. „Byly čtyři případy – tři zemřeli, ji jako čtyřletou zachránili. Rok byla po nemocnicích, pečovali o ni nejvýznamnější čeští lékaři,“ řekla Cilínková.
Odškodnění žena získala již za minulého režimu, v roce 2003 však kvůli dalšímu prudkému zhoršení zdravotního stavu podala novou žalobu. Obvodní soud pro Prahu 10 jí nejprve v roce 2008 přiznal jednorázovou náhradu 4,1 milionu korun a měsíční rentu 18.193 korun. Po zásazích odvolacího Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu nakonec v roce 2013 padl verdikt, který ženě přiznal pouze 500.000 korun.
Důvodem snížení byl argument, že nárok je v části, která se týká ztížení společenského uplatnění, promlčený. Žena totiž nárok v žalobě zprvu nekonkretizovala a teprve později jej upřesnila. Ústavní soudci s tímto závěrem nesouhlasí. „Konkretizace té výše není novým návrhem, který by se promlčoval. Postačí původní, obecné tvrzení v žalobě, které je pak v řízení uplatňováno,“ uvedla předsedkyně senátu Kateřina Šimáčková.
Ústavní soudci také stanovili, že i když poškození nastalo v dětském věku, lze odhadnout a ženě přiznat ztrátu na výdělku, jehož by dosáhla při plném zdraví. Nakonec soud zopakoval, že nárok na náhradu léčebných nákladů lze přiznat i v situaci, kdy péči o nemocného neposkytuje profesionál, ale rodina.
ÚS i advokátka zkritizovaly zvláště Nejvyšší soud. „Mně to připadalo až jako arogance k takové tragédii,“ řekla Cilínková.
Přidejte odpověď