Za svůj život si Vladislav Zolotar sáhl na dno několikrát. Poprvé, když těžce onemocněl a nebylo jisté, zda přežije. Podruhé, když v době nemoci nestíhali platit úvěr a hrozila mu exekuce. Potřetí, když zjistil, že jejich dcera je drogově závislá a čeká dítě.
„To by porazilo i koně. Byly chvíle, kdy jsem chtěl se vším praštit a vážně jsem myslel na to, že tady končím. Ale nešlo to. Kvůli ženě. Chodila k mé posteli, prosila, ať to nevzdávám, a já ji slyšel, i když odpovědět nešlo. Nemohl jsem ji tady nechat,“ vzpomíná Vladislav na dny, kdy se už pomalu loučil se životem.
Dnes je ale všechno jinak. Sedí sice na invalidním vozíku, chybí mu kus střev a na nohách, ve kterých se mu bortí kosti, má ortézy, ale na klíně mu hopsá vnouček. A to je elixír, který ho drží při životě.
Příliš jiných radostí ale nemá. Zolotarovým se sice podařilo dosáhnout u soudu oddlužení, což je zachránilo před exekucí, ale dostali se tak jen z louže pod okap. Část dluhu musí do pěti let splatit. Vladislavova manželka Jana přišla o práci, a tak rodina žije jen z invalidního důchodu. Po odečtení splátek, nákladů na bydlení a záloh na energie jim zbývá na živobytí kolem tisíce korun měsíčně. „Za to se máme najíst, pořídit hygienu, oblečení a boty. Obrovským problémem bylo, když jsme museli zaplatit poplatky v nemocnici. Naštěstí se našli lidé, kteří pomohli,“ říká s vděčností v hlase Jana Zolotarová a hlavou jí běží vzpomínka na Štědrý večer, kdy jim jeden ze sousedů přinesl kus ryby a druhý misku salátu.
Trápí je ale starosti s dcerou. „Ta nás hodně zklamala tím, že bere drogy. O syna se není schopná postarat. Dva dny je dobrá a seká latinu. Slibuje, že se půjde léčit. Další den je nervózní a vzteklá a pak je třeba týden pryč. Museli jsme si kluka vzít, jinak by skončil v dětském domově,“ vypráví. Přestože u nich klučina žije prakticky od narození, do péče ho získali teprve, když mu byl skoro rok. „Soudní řízení se táhlo a já neměla peníze ani na sunar. Naštěstí nám zas pomohli lidé. Dostali jsme i dva kočárky.“
Teď čeká Zolotarovy další boj. Ze svého bytu se musí přestěhovat. V současném 1+1, kam se stěží vejde manželská postel, se nemohou kvůli invalidnímu vozíku hnout. Mezi postelí, skříní a vozíkem se pokouší o první krůčky jejich vnouček. Manželé už požádali o pomoc město Cheb. Zatím však na bezbariérový byt čekají marně. Mají ale slíbeno, že jakmile se nějaký vhodný uvolní, město jim ho nabídne.
Přidejte odpověď