Ředitel organizace Zámek Nová Horka Lukáš Spurný říká:
Následující rozhovor s ředitelem organizace Zámek Nová Horka Lukášem Spurným vznikl krátce po tradičním dni otevřených dveří. Zámek, ve kterém již dlouhá léta žijí ženy se zdravotním postižením, se totiž veřejnosti otevírá pravidelně. Lidé se mohli dozvědět, co se v blízké budoucnosti chystá, a třeba také to, že bydlení na zámku, který je kulturní památkou, není jednoduché. Dřív tam žilo i sto klientů, dnes jich tam bydlí 22, a i ti se budou brzy stěhovat.
– Máte za sebou den otevřených dveří. Jak jste spokojen s návštěvností a akcí jako takovou?
Musím říct, že se den otevřených dveří opět povedl. Mám radost z toho, že se stále více návštěvníků zajímá o život lidí s postižením. Přicházejí celé rodiny i s dětmi, zajímají se o cílené informace nebo třeba chodí jen tak ze zvědavosti.
– Pořádáte dny otevřených dveří pravidelně? Pro koho jsou tyto akce určeny?
Den otevřených dveří na zámku se koná vždy současně s poutí každou první květnovou neděli. Chceme všem návštěvníkům ukázat, jak se žilo a žije v ústavu, a že jdeme cestou zásadních změn, které vedou ku prospěchu našich klientů, stejně jako všech ostatních, kteří v budoucnu budou naše služby využívat.
– Jak moc se za poslední roky změnil život vašich klientů?
Řekl bych, že velmi, ale je to individuální. Někteří lidé, kteří dříve žili v ústavu, jsou dnes téměř samostatní, žijí si po svém a chodí do práce. Jiní již alespoň žijí v bytech, rozhodují o svém životě, zapojují se do běžného života a dostávají odpovídající podporu asistentů. No a někteří ještě stále v ústavu žijí, ale připravují se na to, že jej brzy opustí, a kvalita jejich života se tak výrazně pozitivně změní. Jsem přesvědčen, že všichni mají větší možnosti, individuálnější podporu asistentů, a projevuje se to na jejich schopnostech a sebevědomí.
– Probíhá transformace sociálních služeb. Část vašich klientů se přestěhovala do chráněných bydlení v Novém Jičíně, Kopřivnici a Sedlnicích. Jak se jim tam žije?
Transformace přináší výraznou pozitivní změnu do života našich klientů, a to nejen v otázce bydlení, ale i v přístupu a v pohledu na člověka s postižením. Všichni lidé, kteří žijí v našich chráněných bydleních, dříve žili v ústavních službách a už by se zpět nikdy nechtěli vrátit. To jsou jejich slova. Snažíme se je podporovat v tom, aby vedli způsob života, který je běžný pro jejich vrstevníky mimo sociální služby. Prožívají běžné radosti a obyčejné starosti. Každý dostává potřebnou podporu asistentů. Mají běžné, důstojné bydlení, organizují si svůj čas, chodí na nákupy, k lékaři, do města, jezdí MHD, někteří chodí do práce. Blíží se podle možností běžnému životu a jsou spokojení.
– Ve Studénce se má stavět nový domov pro zdravotně postižené. Jak daleko jsou práce na stavbě? Kdy by mělo být hotovo a kolik klientů tam najde nový domov?
Ve Studénce se budou opravdu stavět na Poštovní ulici dva nové domy vedle sebe, ve kterých budou vytvořeny celkem čtyři bezbariérové byty. Ve dvou bytech bude žít pět lidí a ve dvou bytech čtyři lidé s těžkým zdravotním postižením. Jsou již vydána veškerá povolení ke stavbě, je také zajištěno financování. Zahajuje se veřejná zakázka na zhotovitele stavby, stavět se začne pravděpodobně v srpnu nebo v září 2014. Asi o rok později se budeme stěhovat, a tím opustíme nevyhovující zámek.
– Až se odstěhujete, co bude se zámkem?
Zámek v Nové Horce je majetkem Moravskoslezského kraje, který je zároveň naším zřizovatelem. O jeho dalším využití tedy rozhodne on, podle mých informací je více variant, konečné rozhodnutí zatím není.
– Jak dlouho v zámku funguje ústavní péče?
Ústavní péče v zámku v Nové Horce se datuje někdy od padesátých let minulého století, od roku 1964 zde žily mentálně postižené ženy.
– V Nové Horce žily pouze ženy. Kde žili muži, kteří potřebovali podobnou péči?
Z historického hlediska byly ústavy sociální péče rozděleny na mužské a ženské. Pokud přece jen žili v jednom ústavu muži i ženy, docházelo k jejich striktnímu oddělení. To dnes již naštěstí neplatí, protože každý z nás žije ve světě obou pohlaví, je to běžné.
Region/Simona Mikšová
Přidejte odpověď