Jednou, dvakrát týdně se v polských parcích, kulturních střediscích či suterénech domů pořádají nezvyklé workshopy – jóga smíchu, napsal list Gazeta Wyborcza.
„Ha, ha, he, he, he,“ opakují při nich účastníci, zatímco pobíhají kolem a tleskají rukama. A pak si procvičují smích různé intenzity. Od tlumeného, který se dá provozovat doma v době, když všichni spí, až po nevázaný chechot.
Dnes se na workshopu sešlo pět účastníků. Dvaapadesátiletá Diana je vystudovaná ekonomka a před rokem opustila práci ve velké firmě. Jednatřicetiletý Tomek na sobě má tričko s nápisem: „Nevidím překážky“ a v ruce bílou hůl. Pak je tu osmatřicetiletá Anna, grafička na volné noze a lyžařská instruktorka, a pětašedesátiletá důchodkyně Henryka. A nakonec je tu osmatřicetiletá Barbara ze státní finanční rady.
Po krátké pauze se od smíchu workshop soustřeďuje na příklady. Jak se smát ve veřejné dopravě? A co ve výtahu? To jsou složité situace, protože smích na veřejných místech Poláky občas šokuje.
A pak pět účastníků pokračuje napodobováním zvířat: slepice kladoucí vejce, kráva, která potřebuje podojit, tučňáci a – to vypadá skutečně šíleně – divocí koně ženoucí se prérií.
Nemohou se přestat smát. Někteří se smějí, když ukazují na části svého těla, které je už bolí od přemíry smíchu. Jiní se mohou potrhat smíchy, protože na něco zapomněli nebo je lidé špatně pochopili. Ukazují si účty, aby zjistili, kdo je má nejvyšší, a pak o nich žertují a na důkaz převracejí prázdné kapsy. Je to nejlepší volba, pokud člověk nechce plakat, říkají.
„Jógu smíchu vymyslel před 19 lety indický lékař Madan Kataria,“ říká Diana, která jógu smíchu v Polsku propaguje. Kataria prostudoval řadu pramenů o léčivé síle humoru a smíchu a založil první Klub smíchu, když si uvědomil, že se lidé kolem něj příliš nesmějí. Rozhodl se dát dohromady skupinu, jejíž členové se budou scházet, vyprávět si vtipy a společně se smát. Toho dne šel do parku a zkusil přesvědčit asi 200 lidí, aby se k němu přidali. Souhlasili čtyři.
Začali se scházet každý den. Brzy skupina získala další účastníky. Ale pak najednou zábava skončila. Bavili se, ale došly jim vtipy. A v tu chvíli se doktor Kataria začal poohlížet po alternativě. Provedl další výzkum a zjistil, že naše mysl nerozlišuje mezi přirozeným a umělým smíchem. „A tím to všechno začalo,“ říká Diana.
„Když jsem se poprvé doslechla o józe smíchu, myslela jsem si, že je to moc umělé,“ vzpomíná účastnice Barbara. „Koneckonců lidé se smějí, když k tomu mají důvod.“ Názor změnila, když odešla na mateřskou dovolenou. „Když si někdo myslí, že není připravený založit rodinu, pak má naprostou pravdu,“ říká se smíchem.
Zůstala doma, snažila se být dokonalá matka a mít všechno pod kontrolou. A začalo jí to přerůstat přes hlavu. Postupně se přestala smát. „Dívala jsem se na komedii, moje hlava zaznamenala, že padl vtip, ale vůbec jsem na něj nereagovala.“ Propadla se do depresí a obviňovala z nich všechno a všechny kolem sebe.
V jednom podmračeném dni se přinutila do hry s vlastním synem. „Dělala jsem na něj: ‚Ha, ha, he, he, he‘, a on odpověděl čistým, upřímným smíchem.“ A ten večer sedla Barbara k počítači, našla si online informace o józe smíchu a zapsala se na workshop.
„Smích vám okysličuje tělo, zvyšuje energii a otevíráte se,“ říká Diana. Lidé ztrácejí schopnost se smát, když se příliš uzavírají ve vlastní hlavě, dodává. A také se bojí ztráty sebekontroly. „Ale když se jim podaří otevřít se, přináší to úlevu, i když někdy končí v slzách,“ dodává.
Přidejte odpověď