Ředitel krajské pedagogicko-psychologické poradny Václav Mrštík považuje zákon, který umísťuje děti do různých typů škol podle IQ, za nesmysl: „Má to na dětské kolektivy devastující vliv,“říká.
Podle iniciativy, která vzešla od starostů na Hradecku a ke které se přidávají starostové a ředitelé škol po celé republice, rapidně ubývá žáků na základních školách praktických. Hrozí jim tak zánik. Jak se na to dívá psycholog, který s takzvaně problémovými dětmi přes 40 let pracuje?
„Ministerstvo sice prohlašuje, že nechce praktické školy rušit, ale ty samy zaniknou, protože nebudou mít dostatek žáků,“ říká Václav Mrštík, ředitel Pedagogickopsychologické poradny Královéhradeckého kraje, „na základě nejednoznačného rozsudku soudu z druhé strany Evropy někdo rozhodl, že stát diskriminuje Romy, protože jim neumožňuje vzdělání. Na ministerstvu proto vymysleli naprosto nesmyslné kritérium, které se doufejme zase brzy změní. Znění zákona je totiž papežtější než papež.“
– Také jste podepsal otevřený dopis ministrovi, který chce zastavit inkluzi, tedy začleňování dětí se speciálními potřebami do základních škol. Proč?
Nemůžu říct, že bych nesouhlasil s inkluzí, ale nesouhlasím se způsobem, jakým se nyní dělá. Nesouhlasím s inkluzí, která je posvěcena jakousi legislativou a vůbec nehledí na potřeby dětí. Je to násilná akce, která nevede k rozvoji žáčků, spíše je brzdí. Problém nastává i v sociální oblasti, protože z těchto dětí se velice často v běžné škole stávají okrajové skupiny nebo klasičtí agresoři, protože násilí je asi jediná oblast, ve které mohou vyniknout.
– Co si myslíte o tvrzení neziskových organizací, že umisťováním do bývalých zvláštních škol společnost diskriminuje romské děti?
Není to pravda. Ať dámy a pánové z neziskovek ukážou jediného Roma, kterému jsme zakázali rovný přístup ke vzdělání. Neexistuje takový Rom, kterému by společnost neumožnila chodit do základní školy. Naopak existuje skupina Romů, a to je letitá záležitost, jejichž rodiče po nás vyloženě chtějí, aby jejich děti chodily do základní školy praktické. Přicházejí za námi s tím, abychom tyto děti zařadili do školy, kde se nebudou moc učit a kde budou relativně úspěšné.
– Jakou roli v tom hraje sociální prostředí, ze kterého děti přicházejí?
Zásadní. Sociální prostředí dítě ovlivňuje mnohem více, než jsme si mysleli. Genetická závislost sice možná existuje, ale drtivá většina všech školních úspěchů i neúspěchů vychází ze sociálního prostředí. V rodinách je zakopaný pes. Zajímavé je, že u nás v poradně prakticky nemáme vietnamské děti. Je to komunita, která u nás je 40 nebo 50 let, jejich děti umí perfektně česky a etablují se jako velmi dobří studenti. Cikáni jsou tady 500 let a mezi nimi studenti téměř nejsou, přitom mají naprosto srovnatelné podmínky.
– Může za to tedy hlavně rodina?
Roli hraje kultura, způsob života, priority. Kolik znáte například vrcholových romských sportovců? Romské děti jsou často velmi pohybově nadané, ale když mají začít tvrdě trénovat, vydrží jen chvilku. My jsme pracovali například s boxerem, který by pravděpodobně byl ve světové špičce, ale když se dostal na evropskou, tak odešel, chyběla mu cílevědomost. Přišel jsem do školství na začátku 70. let a celou dobu se potýkáme s problémy se začleněním romských dětí do školského systému tak, aby byly úspěšné. To není problém systému, ale konkrétní rodiny, sociální skupiny.
– A jaké to má pro problémové děti důsledky, když musí chodit do základní školy, přestože by podle vás potřebovaly speciální školu?
Je prokázané, že pak stagnují ve svém mentálním vývoji. Zároveň mají problém se socializací. V Hradci máme například jednu třídu, ve které jsou dva opakovaní propadlíci, což je jádro pro šikanující prostředí. A nic se s tím nedá dělat. Ty děti nikde nazažívají úspěch, na sport jsou většinou líní a jediná oblast, ve které se mohou prosadit, je násilí.
– Jaký to má vliv na celou třídu, na kolektiv?
Devastující. Učitelé jsou podstatně dřív vyčerpaní, úroveň znalostí a vědomostí u prakticky všech dětí klesá. A to ještě nevíme, jestli kvůli tomu neklesá také úroveň celého školství včetně středního, a tudíž i vysokého.
– Podle zákona smí nyní do základních škol praktických pouze děti, kterým naměříte lehkou či střední mentální retardaci, čili IQ 70.
Ty podmínky jsou stanovené od stolu a naprosto nerespektují pedagogické a psychologické zákonitosti. Tvůrci pokynu se bez znalosti problematiky domnívají, že psycholog je schopen říci, že dítě má určité IQ, a když je toto číslo o jeden bod vyšší nebo nižší, tak dítě patří, nebo nepatří do základní školy. Když naměříme dítěti IQ 71, tak už nemá právo jít do základní školy praktické, přestože víme, že takové dítě nemůže úspěšně zvládnout základní školu. Navíc chyba měření u běžného testu je plus minus 15 bodů, takže toto konkrétní dítě může mít IQ v rozmezí 56 až 86 bodů.
– Jak by se tedy podle vás měla stanovit kritéria, podle kterých se dítě zařadí do základní či speciální školy?
Měli bychom se vrátit k tomu původnímu, co fungovalo. Dříve zákon říkal, že dítě není schopné se s úspěchem vzdělávat na základní škole vzhledem ke svým rozumových nedostatkům. Nehrálo roli žádné číslo IQ. Takže i když dítě nebylo mentálně postižené, ale opakovaně na základní škole selhávalo a opakovalo ročník, byl to pro nás ukazatel, že by mělo jít do školy zvláštní.
– Co s tím? Pomůže změna zákona?
Určitě by to zklidnilo pedagogickou a sociální situaci. Když dítě opakovaně selhává, patří do základní školy praktické. Tím, že se dostane do pozitivního optimálního pedagogického prostředí, výrazně se zlepší. Můj průzkum ukázal, že když se dítě s nižší mírou inteligence, kolem IQ 70, zařadí do speciální školy, tak je v 9. třídě na úrovni IQ 85 i víc.
redakčně kráceno, celý rozhovor v dnešním vydání MfD
ilustrační foto: Flickr.com
Přidejte odpověď