Podle odborníků se dá očekávat, že sexuální deviant z Kmetiněvsi, jenž zabil svoji spolužačku, něco dalšího provede. Recidivistům pomůže pouze izolace od zbytku společnosti.
Když ve svých devatenácti letech opouštěl výchovný ústav Klíčov, obyvatelé Kmetiněvsi se báli, že bude v trestné činnosti pokračovat. A měli pravdu.
„Diagnóza sadismu je celoživotní. Nelze předpokládat, že jedinec, který projde jenom výchovným zařízením, z něj odejde v pořádku. Deviantní rysy v něm zůstanou,“ komentoval před lety případ Robina P. soudní znalec Jiří Jelen.
A i jeho kolegové přitakají: Je vlastně zázrak, že se od propuštění mladíka z ústavu nestala žádná další tragédie. I když měl po odchodu z ústavu Robin P., dnes už Robert, různé problémy se zákonem, většinou šlo ve srovnání s brutální vraždou o drobnosti. „Tito lidé nemají nastaveny žádné mantinely, protože dělají to, co považují za výhodné pro sebe, a co si o tom myslí okolí, to jim je úplně jedno,“ popisuje vnímání recidivistů Karel Nejtík. Robert P. je navíc složitější případ. Kromě útočné formy sadismu trpí také poruchou osobnosti. Je bezohledný, neschopný odlišovat nějaké sociální normy, nemá zájem o druhé, chybí mu jakákoliv empatie a má sníženou schopnost navazovat emoční vztahy. A ještě k tomu ho sexuálně vzrušuje krev a násilí, takže pro okolí představuje obrovské nebezpečí.
Odborníci tvrdí, že nejúčinnější cestou, jak společnost před těmito jedinci ochránit, je dlouhodobá izolace, nejlépe spojená s ústavní léčbou. Kdyby byl mladík v době, kdy soud řešil kmetiněveskou vraždu, plnoletý, šel by do vězení a byla by mu doporučena kastrace. Podle lékařů je to jediný způsob, jak sadisté přestanou být pro okolí časovanou bombou. I když to zdaleka neznamená, že by přestali být nebezpeční.
K lékům ho nikdo nemůže nutit
U mladistvých delikventů do patnácti let až do roku 2011 platilo, že měli po dovršení plnoletosti čistý trestní rejstřík.
Mladistvý vrah tak před deseti lety unikl ochranné léčbě i pobytu za mřížemi. Byla mu nařízena „pouze“ ochranná výchova, která skončila plnoletostí. Během té doby mu byly podávány tlumicí léky, které měly snižovat jeho sexuální pudy. Podstupoval také psychoterapii. Poté, co odešel z ústavu, Roberta P. nemůže nikdo přinutit, aby bral léky proti své vůli. I když jeho ošetřující lékař tvrdil, že k němu ambulantně docházel.
Právě kmetiněveský případ zákony změnil. „Stávající právní úprava dává soudu možnost vyloučit, aby se delikventi, již představují vážné nebezpečí pro okolí, mohli po uplynutí osmnáctého roku vyhýbat dalšímu lékařskému dozoru a léčbě,“ připomněl Miroslav Konvalina z Ministerstva spravedlnosti.
—
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď