Rozhovor Haló novin se zastupitelkou městské části Praha 5 Růženou Peterkovou (KSČM), která pracovala jako zdravotní sestra i členka sociálně zdravotní komise.
– Zní to neuvěřitelně, ale působíte bez přerušení již 43 let jako komunální politička – zastupitelka městské části, dříve poslankyně obvodního národního výboru.
Ano, je to tak. Po celé toto období – začala jsem roku 1971 – pracuji v sociálně zdravotní komisi a několik let jsem byla předsedkyní komise péče o rodinu a dítě. Těsně před převratem jsem asi půl roku předsedala komisi sociálních věcí a zdravotnictví. Z té doby mám stále živé vzpomínky. Jednak na určitý pocit uspokojení, že se práce pro občany dařila, a pak také na období, kdy se noví kooptovaní poslanci, kteří přišli po převratu v listopadu 1989, doslova rvali a rvali a nic jim nebylo po chuti, všechno se podle nich totiž do té doby dělalo špatně… To bylo velmi vyčerpávající období, kdy jsme se my, poctiví poslanci, snažili obhájit naši dosavadní práci. Někteří z kooptovaných poslanců obvodu Prahy 5 byli vyslovení křiklouni, kterým šlo jen o to, urvat »moc« a poukázat na to, co všechno dosavadní poslanci národního výboru prý dělali chybně a nedostatečně.
– Co vás stále drží v tom zastupitelském shonu? Co se vám na této činnosti líbí?
Určitě patřím k těm, kteří mají upřímný zájem pomáhat lidem a řešit jejich problémy. Leží mi na srdci rozvoj městské části, kde celý život bydlím. Nyní mohu zúročit obrovské životní zkušenosti. Mohu-li být upřímná, kolikrát jsem již říkala mým kolegům: nedávejte mě do čela kandidátní listiny, jen někam dozadu… Přesto mě voliči Prahy 5 vždy »vykroužkovali« a zvolili. Je to tedy i velký závazek vůči nim.
– Je možné nějak srovnat práci ve stejném zastupitelském sboru nyní a před listopadem 1989?
Obecně byla práce zástupců občanů před Listopadem více koordinovaná, soustředěná, nebyla hektická. Měla formu a fazonu, měla řád. Všichni jsme věděli, co děláme, viděli jsme také výsledky. Pracovalo se postupně. Naše síly se násobily, doplňovaly, i když jsme v tehdejším plénu obvodního národního výboru byli z několika politických stran i samozřejmě bezpartijní. Nyní se naše práce také kolikrát tříští, což se děje v důsledku soubojů volebních stran. Mám-li srovnávat, pak mohu hovořit za sociálně zdravotní komise, jichž jsem byla členkou. Vzpomínám si, že jsme před listopadem 1989 byli stále v terénu, do naší komise přicházeli lékařky a lékaři, byli vlastně členy komise, chodili jsme také jako komise za lidmi. Musím připomenout, že před Listopadem byly jinak uspořádány volební obvody, byly větší, než jsou nyní, a zástupců občanů bylo mnohem více. Do obvodu Prahy 5 patřily například také Radotín, Zbraslav, Slivenec, které nyní mají svou vlastní samosprávu.
Chodili jsme jako poslanci na veřejné schůze, lidé chodili za námi, věděli, kde nás najdou – v tehdejších agitačních střediscích. Kde je jim dnes konec? Schůze s občany byly každých čtrnáct dnů. A na nich jsme se zpovídali z toho, co děláme. Je jasné, že po převratu jsme se my, komunističtí poslanci (zastupitelé), kteří jsme tuto činnost dobře znali, náhle stali svým způsobem nebezpečnými pro ty, kteří se chopili kormidla. Znali jsme totiž problémy, věděli jsme o všem.
– Co se podařilo vykonat na obvodu Prahy 5 v dobách, kdy jste byla poslankyní obvodního národního výboru?
Mým zájmem byla Fakultní nemocnice Motol a její zvelebování – pro pacienty i personál. Například naše zdravotně sociální komise prosadila vybudování ubytovny pro zdravotní sestry a zřízení střední zdravotnické školy v Duškově ulici (Růžena Peterková působila celý profesionální život jako zdravotní sestra – pozn. aut.). Když jsem byla předsedkyní komise péče o rodinu a dítě, tak – uvažte – jsme vůbec nevěděli, co jsou to například drogy, alkoholismus, to byly totiž výjimky! Problémy s těmito závislostmi nebyly v takové míře. A dnes? Všechno je jinak. Protože v komisi pracovali také lékaři, nic se v péči o děti – kde byly nějaké náznaky nesprávné výchovy – nezanedbalo. Za úspěch považuji, že jsme o občanech, kteří potřebovali pomoc, věděli. Ano, naši odpůrci mohou říkat: Šťourali jste se v našich životech.
Já však říkám zodpovědně, že nikoli. »Jen« jsme se zajímali o starosti lidí.
Praha 5 byla průmyslovým obvodem, na obvodu působil Motorlet, ČKD atd. Zaměstnanci těchto průmyslových podniků dostávali od obvodu byty – to byla velká deviza. Zkuste dnes mladým lidem říct, že byla doba, kdy rodiny dostávaly zdarma byty! Budou se na vás nedůvěřivě dívat. Takže na obvodě se stavěly byty, které se zabydlovaly rodinami. Z dalších úspěchů si vybavuji, že se postavilo zdravotní středisko na Barrandově, v centru Smíchova fungovala ve zdravotnickém středisku lékařská pohotovost, lékárna měla nonstop směny, i noční. Teď tomu tak není – v centru Smíchova není lékárna, která by měla otevřeno i v noci. Dětská lékařská pohotovostní služba byla přestěhována do motolské nemocnice, což je samo o sobě dobré, protože nemocnice disponuje vynikajícími odborníky, ale lidé ze Smíchova se tam v noci nedostanou! Tam totiž nejede v noci autobus. Někteří říkají, že tam lidé mají jet taxíkem. Ale já namítám: »Dovedete si představit, že by tam starý člověk jel taxíkem? Kde by na to vzal peníze?
« Další postřeh: Poliklinika v ulici Kartouzská, která byla před lety vybudována, byla po Listopadu svěřena soukromé firmě. Ta měla podle původních plánů za to postavit dům pro seniory. K tomu samozřejmě nedošlo, seniorský dům nikde. Další srovnání: Na Praze 5 jsme měli do Listopadu asi 160 bytů s pečovatelkou službou. Nyní jich máme 33! To je rozdíl, viďte?
– Jak se to stalo, že jste o ně přišli?
Domy se vracely v restitucích, a tak jsme tyto byty ztratili.
– Co vás nejvíce trápí ve vaší práci, s čím nebo kým nejvíce bojujete?
Rozhodně s podnikavci, kteří si zištně zakoupili domy, vytvořili v nich ubytovny a do nich umisťují chudé lidi, které prakticky vydírají – přes sociální dávky vyplácené státem. Ubytovny pro sociálně vyloučené máme i na Praze 5, to není záležitost vyloučených oblastí v krajích mimo hlavní město. Kdepak! Já sleduji, jak podnikavcům-majitelům drahých ubytoven odcházejí tímto penězovodem neuvěřitelné peníze. A to nemluvím o nízkém standardu tohoto ubytování. Stále čekám, kdy stát, vláda, řekne: Konec, toto dále již podporovat nebudeme. Ale ten okamžik stále nepřichází…
Víte, já bojuji za to, aby nebyli lidé bez domova, aby se soustředila pozornost městské části na redukci drahých nájmů. Dále usiluji o to, aby se zrekonstruovaly naše obecní byty. Správcovská firma, jež provozuje obecní bytový fond Prahy 5, sice vybírá nájemné, ale není schopna v řádném rozsahu tyto byty a domy rekonstruovat. Probíhá to draze a pomalu.
– Máte startovací byty?
Nemáme, a mé úsilí směřuje i tímto směrem.
– Jste také členkou etnické komise. Čím se zabývá?
Hlavním úkolem této komise je podpora mezikulturního dialogu a integrace etnik do života města a městské části. Zabývá se například osudy dětí a mladých lidí z rodin cizinců, kteří zde u nás sami, bez rodičů, studují. Ti bydlí ve speciálním zařízení v Radlické ulici. Řešíme také problémy našich Romů, ale romský problém u nás není nijak vyhřezlý, i když romská komunita je i v naší páté pražské městské části nejpočetnější menšinou. Etnická komise spolupracuje s romským poradcem, který u nás na úřadě působí jako náš pracovník od roku 2012.
– Jaká je atmosféra na Zastupitelstvu Prahy 5 mezi zastupiteli?
Jsou-li to dlouholetí zastupitelé nebo slušní lidé, tak se vzájemně uznáváme – víme, že naše názory jsou třeba i protikladné, ale posloucháme se. Například paní zástupkyně starosty si váží, když jí poskytnu nějakou informaci či radu. Nebo mě potěší, když mi další místostarosta řekne, že jej mrzelo, když jsem například nebyla na jednání komise, protože ho zajímal můj názor.
– Na radnici Prahy 5 došlo předminulý týden ke »kolotoči kádrů«. Pokud si přečtu zprávu ČTK, tak mám pocit, že se tam odehrála nějaká komedie: Starosta Zelený odvolán, s ním i radní Šesták, který však neměl být odvolán, a tak jako bolestné dostal placený post šéfa kulturní komise, jejíž předseda musel být však kvůli tomu odvolán… Umíte tento blázinec nějak srozumitelně vysvětlit?
Ta komedie na zastupitelstvu byla děsivá, tak jsem to vnímala. Odsoudila jsem ji nahlas s tím, že koaliční zastupitelé nepracují a že se pouze vzájemně napadají a odvolávají. Takové chování a zahrávání si s důvěrou voličů je diletantismus. Místo toho se rvou o posty. Perou se mezi sebou celých 25 let! Jednání tohoto divokého zastupitelstva trvalo téměř dvanáct hodin a – co je nejhorší – nic se nevyřešilo pro lidi.
Pan Petr Lachnit, který zastupuje starostu, hned ten den vystoupil z ČSSD, protože ho jeho kolegové v sociální demokracii nezařadili ani na kandidátku do podzimních voleb. Z toho si vaši čtenáři také mohou udělat obrázek.
– Jste doyenkou komunistických zastupitelek, možná i všech zastupitelek (či i zastupitelů?) v republice. Budete na podzim v komunálních volbách znovu kandidovat?
Ano, jdu do toho ještě i pro příští volební období. Můj kolega z klubu zastupitelů Milan Macek mě tak trochu k další kandidatuře přesvědčil. Ostatně – nedá mi to, a musím ještě dokončit mnoho úkolů.
Haló noviny
Přidejte odpověď