Ve studiu Radiožurnálu byl hostem přednosta Kliniky transplantační chirurgie pražského IKEMu MUDr. Jiří Froněk. Hovořil o transplantaci ledvin i jater, o výběru čekatelů a např. i o rozdílech mezi dětskými a dospělými pacienty.
moderátorka:
To znamená, ledvina dárce se vyndá.
MUDr. Jiří FRONĚK,
Ano, ta ledvina se vyndá. Je pravda, ona je to svým způsobem neobvyklá operace, protože pokud v jiných případech v medicíně odstraňujeme orgán nebo jeho část, je to obvykle pro nádor. Tady to odstranění té ledviny musí být tak opatrné a šetrné, aby si toho pokud možno ta ledvina „ani nevšimla“, protože ve chvíli, kdy ji nejdéle do hodiny našijeme tomu příjemci na vedlejším sále, tak valná většina těch ledvin začne okamžitě fungovat. To znamená, je to velmi jemná a taková šetrná práce s tím orgánem a samozřejmě s tím dárcem.
moderátorka:
Takže ta ledvina skutečně funguje téměř hned poté, co se dostane do těla toho příjemce?
MUDr. Jiří FRONĚK,
Ano. Ne téměř, ona funguje hned, protože jeden z takových hlavních vstupních parametrů, řekněme úspěšnosti, že ve chvíli, kdy napojíme cévy u toho příjemce, pustíme svorky a ta ledvina se tedy zbarví krví toho příjemce z té šedé, kterou má díky konzervačnímu roztoku, znovu do té růžové, tak vlastně z toho močovodu, který našíváme až jako poslední na močový měchýř, my vidíme vlastně odtékat moč ještě na tom operačním sále. A to je známka funkce, jedna ze známek.
moderátorka:
To je téměř v kategorii zázraků. Pro někoho by tenhle pohled mohl být těžko snesitelný. Pro vás bude asi docela povzbudivý, ne, když vlastně člověk vidí ten výsledek a vidí, že se to povedlo.
MUDr. Jiří FRONĚK,
Tak pro nás je to jedna z věcí, na kterou se těšíme, a naopak když to není úplně jednoznačné, tak máme obavu, jestli je všechno v pořádku.
moderátorka:
Vy sám říkáte, že každý vlastně z těch pacientů je individuální. Jak moc můžou vzniknout komplikace, se kterými člověk třeba dopředu vůbec nepočítal?
MUDr. Jiří FRONĚK,
Tak ta šance je, ta šance vždycky nějaká u každého pacienta je jiná. My se teď paradoxně dostáváme do situace, kdy výsledky některých transplantací v budoucnu mohou být horší, než byly. Je to z toho důvodu, že my operujeme daleko těžší pacienty, než jsme operovali dříve. Troufám si říct, že řada pacientů, které transplantujeme dnes, by třeba před 10 lety nebyli transplantováni z některých důvodů, a to nemluvím jenom o transplantaci ledvin, ale třeba i u transplantací jater, což na jednu stranu s sebou nese šanci pro mnoho pacientů, kteří by ji jinak nedostali. Ale samozřejmě tím, že ti pacienti jsou více nemocní, my říkáme polymorbidní, to znamená, nemají jenom nemoc ledvin nebo nemoc jater, mají k tomu další choroby, tak samozřejmě ten další postižený orgán nás může v tom pooperačním průběhu zaskočit.
moderátorka:
Já jsem mluvila s několika lékaři a ti se mi většinou shodli na tom, že pacient se zeptá na všechno možné, i na ty největší detaily v té operaci. Ale málokdy se zeptá na to, kolik času mu ještě zbývá. Vy jste se s tím setkal taky, anebo máte takové pacienty, kteří to s vámi chtějí řešit?
MUDr. Jiří FRONĚK,
Já naopak se setkávám s tím, že řada pacientů nemá rozmyšlené úplně základní věci.
moderátorka:
Například?
MUDr. Jiří FRONĚK,
Já vždycky, když vstoupí ta dvojice poprvé na tu první návštěvu, tak se jich ptám úplně na základní věci. Jestli, toho příjemce, jestli chce transplantaci ledviny a proč ji chce. V řadě případů ten člověk hledá ty správné odpovědi. To jsou úplně elementární otázky. A dokonce někteří řeknou, odpoví ve smyslu, že mu někdo říkal, že to je fajn. To znamená, ti lidé nemají úplně rozmyšleno, co jim vlastně transplantace přinese, a tím pádem těžko váží riziko toho operačního výkonu a léčby s tím související versus ten přínos. To znamená, někdy začínáme s těmi pacienty, respektive s tou dvojicí úplně od začátku a člověk jim vysvětluje, co mají za nemoc, co ta nemoc pro ně znamená a jaké mají možnosti léčby včetně transplantace a jaké jim to skýtá výhledy do budoucna.
moderátorka:
Já si jenom představuji, jak zaneprázdněný jste muž, nejenom jako operatér, ale i jako přednosta Kliniky transplantační chirurgie. Jak vlastně ještě zvládáte hovořit s pacienty, protože to si myslím, že je pro ty lidi nesmírně důležité i před tou operací i po ní.
MUDr. Jiří FRONĚK,
Já myslím, že to je jedna z nejdůležitějších věcí. A právě řada pacientů přichází s mylnými informacemi nebo bez informací, bez toho to vůbec nelze dělat. Ty pacienti musí zaprvé vědět, do čeho jdou a musí vám věřit a musí mít možnost si rozmyslet, co vlastně chtějí. A jsou pacienti, kteří přijdou, člověk jim to vysvětlí, dokonce podstoupí některá vyšetření a pak řeknou, že si to nepřejí, tu transplantaci. A to je potřeba respektovat. To znamená, to rozhodnutí například u transplantace ledviny je hlavně na té dvojici, na tom pacientovi. A bez toho, že člověk najde dostatek času s nimi mluvit, tak jim nedá ty správné možnosti pro rozhodování.
moderátorka:
y jste mi říkal, že vlastně nejdůležitější je vyjmout tu ledvinu správně, udělat to všechno tak, aby to bylo. Jenom jsem byla překvapena, protože jsem si představovala takovou tu větší chirurgii, kterou známe Skalpel, prosím. A ono to je bez skalpelu.
MUDr. Jiří FRONĚK,
Ono to úplně bez skalpelu není, ale odstranění té ledviny je důležité ze dvou pohledů. Zaprvé to musí být stůj co stůj bezpečné pro toho dárce. To je zdravý člověk, který vůbec nepotřebuje žádnou operaci. A logicky on i všichni kolem očekávají, že půjde za 2 dny domů a vrátí se za týden nebo vbrzku do práce a do svého normálního života. To znamená, že to …
moderátorka:
A to se děje?
MUDr. Jiří FRONĚK,
Ano, to znamená, že to dárcovství ho, pokud možno mu ten jeho běžný civilní, rodinný a ostatní život přeruší na co nejkratší dobu a jaksi co nejméně ho traumatizuje. Ale současně potřebujeme, aby ta ledvina byla v perfektní kvalitě k transplantaci. Já používám už 11 let techniku laparoskopickou odběru ledviny, to znamená, tu ledvinu vyndán ven z těla toho dárce sedmicentimetrovým malým řezem nad stydkou kostí dole a k tomu má 3 takové malé centimetrové řezy. A to je laparoskopie a to je přínos pro toho dárce. Ale nejen pro toho dárce, ale i pro tu ledvinu, protože laparoskopie znamená, že to, co operuji, vidím ve velkém zvětšení na obrazovce a mohu si i zvolit, jak to zvětšení je velké. To znamená, milimetrová céva je na tom monitoru tlustá jako palec nebo i mnohem tlustší. To znamená, je to velmi přesná chirurgie s nulovou krevní ztrátou a tím pádem rychlou rekonvalescencí pro toho dárce.
moderátorka:
Jakým nástrojem se ta ledvina vlastně z toho těla vyndává? To musí být nesmírně šetrná záležitost.
MUDr. Jiří FRONĚK,
To je velmi šetrný nástroj, to je moje levá ruka.
moderátorka:
Takže vy tam sáhnete rukou? Do sedmicentimetrového otvoru?
MUDr. Jiří FRONĚK,
Ano, ano, já mám naštěstí malou ruku. Ale ano, ten laparoskopickej výkon se jmenuje takzvaně manuálně asistovaná extraperitoneální miniinvazivní nefrektomie, což přeloženo do češtiny znamená, že já mám ruku uvnitř tím sedmicentimetrovým řezem a celou dobu po dobu té operace manipuluji s tou ledvinou rukou, což je daleko šetrnější, než kdyby to byl kovový laparoskopický nebo jiný nástroj. A to je jeden z důvodů, proč ta ledvina je v dobré kvalitě k transplantaci.
moderátorka:
Jak jste hluboko s tou rukou?
MUDr. Jiří FRONĚK,
Tak asi do půlky předloktí.
moderátorka:
Já se omlouvám, já mám velkou fantazii, takže teď jsem si to představila živě. A ráda bych si taky představila živě, jak vypadá ten koncert na tom operačním sále, když je tam 7 dárců a 7 příjemců.
MUDr. Jiří FRONĚK,
Oni tam nejsou najednou.
moderátorka:
Není tam synchronicita. Tak jak to funguje?
MUDr. Jiří FRONĚK,:
Ne, ne. Oni tam nejsou najednou, ta logistika běží delší dobu už před tím plánováním těch operací, protože samozřejmě každý ten dárce i každý příjemce je originální. Nám počítačový software, potažmo kontrola našimi imunology ověří, která dvojice patří ke které, respektive který dárce ke kterému příjemci. Ale pak samozřejmě každá, i ta operace je originální a různě náročná a každý ten příjemce potřebuje jiný druh léčby a jinou přípravu k té operaci. To znamená, my si musíme dopředu velmi přesně naplánovat tak, aby to všechno klaplo do sebe, aby pokud možno za A mezi tím nebyly prostoje, ale za B, abysme z toho nepadli únavou. Takže není to tak, že by byly dohromady na sále, to určitě ne. Ale musí to jít v takové sekvenci, aby to v podstatě plynulo kontinuálně, hezky a navazovalo na sebe.
moderátorka:
A jak dlouho to plynulo, těch 7 dárců a 7 příjemců teď v březnu?
MUDr. Jiří FRONĚK,
Plynulo to 2 dny, 3 vlastně, 3 dny. Naše nevýhoda nebo možná výhoda, já nevím, jak to úplně nazvat, je, že všechny dárce zatím operuju jenom já a příjemce, kolega Janoušek, což je na jednu stranu výhoda, protože jsme v tom jistě nejzkušenější, to znamená, ty lidé jsou operovaní zkušeným chirurgem. Na druhou stranu je nevýhoda ta, že člověk nemá jaksi sílu udělat nekonečný počet operací. To znamená, rozložili jsme si to do 3 dnů po sobě jdoucí, udělali jsme 3, 2 a 2.
moderátorka:
A s jakými přestávkami spíte?
MUDr. Jiří FRONĚK,
Tak on toho člověk až tak úplně moc nenaspí, protože to, že skončí na sále, neznamená, že to pro něj končí.
moderátorka:
Ta hlava pokračuje dál, nedá se usnout.
MUDr. Jiří FRONĚK,
Nejenom to, ale musí ty pacienty potom ještě vidět, musí vidět výsledky, musí žádat ta správná vyšetření, aby měl jistotu, že to, co udělal včera nebo před hodinou, prostě běží i dál, tak jak to běželo na tom operačním sále. Tím, že se uzavře stehem operační rána, to ještě nekončí bohužel.
moderátorka:
A pana doktora Froňka, přednosty Kliniky transplantační chirurgie pražského IKEMu, se ptáte na všechno možné. „Zdravíme pana doktora z Birminghamu. Chtěla bych se zeptat, nakolik mu zkušenosti ze zahraničí pomáhají v jeho současné práci,“ píše Gabriela. Vy jste, abychom nebyli pořád jenom u ledvin, spolu s týmem lékařů také rozdělil a transplantoval játra dvěma dospělým příjemcům. Někteří z našich posluchačů to stejně jako já slyší úplně poprvé. To byla játra jednoho z nich, anebo to byla játra od úplně cizího dárce?
MUDr. Jiří FRONĚK,
Ne, to byla dvojice manželský pár, kteří se otrávili muchomůrkou zelenou. A to byla játra od zemřelého dárce. A to byla situace neobvyklá v tom, že za, v minulosti nebo asi by ani tehdy nikdo nevyčítal mně nebo nám, kdybychom vlastně těmi játry od toho dárce zemřelého, který se vyskytl vlastně hodiny poté, co jsme je přijali s tou otravou v řádu hodin, transplantovali jednoho, ale ten druhý by zemřel. A teď já jsem stál v eticky velmi složité situaci, kterému z nich vlastně ta játra dát. Takže jsem se rozhodl provést výkon úplně neobvyklý, a to, rozdělit jim ta játra a dát každému půl.
moderátorka:
Mně to připadá úplně technicky nemožné, protože mám pocit, že ten přívod do těch jater musí být jenom jeden. Tak jak se to dá vlastně udělat?
MUDr. Jiří FRONĚK,
No tak máte na jednu stranu pravdu, na druhou stranu ty struktury se dále v játrech větví a technicky lze rozdělit játra na části. Tady je to samozřejmě složitější o to, že ty dvě části nejenom, že je člověk rozdělí, ale ještě musí fungovat. A ještě to bylo složitější o to, že jeden z těch příjemců měl takzvanou inkompatibilní jinou krevní skupinu, než měla ta játra. To znamená, ten výkon byl vlastně i světově unikátní v tom, že to byla rozdělení pro dva dospělé, na víc pro dva dospělé s akutním jaterním selháním. To znamená pod velkým …
moderátorka:
Zemřeli by.
MUDr. Jiří FRONĚK,
Hlavně pod velkým časovým presem. Ten člověk je každou hodinu horší.
moderátorka:
Končilo by, pardon, končilo by to smrtí? Rozumím tomu dobře?
MUDr. Jiří FRONĚK,
Ano, to nemělo bohužel jiné řešení nebo nedopadlo by to jinak. A za třetí ještě ten jeden z nich vlastně my jsme mu museli ho připravit na operaci, respektive na transplantaci játry, jejíž krevní skupina s ním byla nekompatibilní. Takže těch složitostí po cestě bylo víc, ale dneska jsou oba zdrávi a v pořádku a dopadlo to dobře.
moderátorka:
Když se vlastně jedna játra rozdělí na dvě části, jak potom dorůstají v těle? Dorůstají v těle toho příjemce?
MUDr. Jiří FRONĚK,
Ano. Játra dorůstají v těle příjemce nebo respektive třeba rostou s dítětem, pokud transplantujeme dítě. Ale daleko důležitější je ta jejich funkce spíš než velikost. To znamená, ve chvíli, kdy ta jaterní tkáň je kvalitní, tak my dovedeme pro každého spočítat, kolik, jaký objem té jaterní tkáně potřebuje na to, aby játra zastala plně svou funkci. A je to trochu jinak ty kalkulace u dětí a u dospělých. Ale na té velikosti jako takové záleží jen do určité míry. Důležitější nebo velice důležitá je taky ta kvalita té jaterní tkáně.
moderátorka:
My teď vlastně po skončení rozhovoru v 11 hodin odjíždíte a ve 12 hodin už budete na operačním sále, kde vlastně to stejné budete dělat pro 2 děti. Jak moc se to liší pro ty děti a pro ty dospělé? Je to u dětí jednodušší? Tím, že to je mladší organismus, anebo naopak je to složitější, protože jsou menší.
MUDr. Jiří FRONĚK,
Ne, tak ono asi nelze to úplně dělit mezi děti a dospělé. Děti obecně mají malou šanci získat celá játra, respektive dnes už to tak neděláme. Ještě před několika lety to tak většinou bylo. Dneska většinou dostanou část jater od dospělého, protože kdyby čekaly na ta dětská, tak čekají příliš dlouho a většina z nich se vůbec nedočká. To znamená, děti dostávají téměř vždy dnes už část dospělých jater. Dospělý dostává naopak většinou játra celá, ale dospělý, který je drobné postavy v té čekací listině „trpí“, protože on musí počkat na játra, která se do jeho dutiny břišní „vejdou“, a tudíž čeká déle než ti, kteří jsou velcí a vejdou se do nich jakákoli játra, když to řeknu úplně lapidárně. To znamená, řadu drobných dospělých a potažmo i větších dětí my dneska taky transplantujeme takzvaným parciálním štěpem za částí jater, protože kdyby čekali na celá, tak se nedočkají, anebo čekají strašně dlouho a ten jejich zdravotní stav se zhorší.
moderátorka:
Mě zajímají ti čekatelé, jak o nich mluvíte, protože když se jedná o unikátní operaci třeba první svého druhu v dané zemi, anebo třeba vůbec o první svého druhu na světě, podle jakých kritérií se vybírá ten, koho budete operovat? A teď možná můžeme přeskočit spíš ta zdravotní. Ale co ta psychická?
MUDr. Jiří FRONĚK,
Já bych možná opravil tu větu, jak se vybírá ten, kdo se bude operovat. My nemůžeme přijít s myšlenkou uděláme toto a pak si na to někoho vybereme. To tak není. Přijde pacient, který má konkrétní problém, který není řešitelný metodami, které jsme prováděli dosud. A je hypoteticky možné ho ošetřit metodou úplně novou. A pak samozřejmě musíme na základě dat, které máme o tom pacientovi, zvážit, jestli opravdu to má smysl a má to nějakou slušnou jaksi počitatelnou nebo představitelnou naději na úspěch. A pak samozřejmě ten pacient má vědět všechno. To znamená, má vědět, jaké jsou jeho možnosti, co má za chorobu, jaké jsou možnosti léčení. A pokud si myslíme, že nejlepší je tato metoda nová, tak samozřejmě musíme vysvětlit, že to je metoda nová, ale i to, proč si myslíme, že je pro něj v tu chvíli ten den nebo v rámci jeho indikace ta nejlepší a proč si myslíme, že to má smysl dělat.
moderátorka:
Pojďme k dotazům našich posluchačů, protože jich je hodně, i když některé z nich jsou pouze díky vlastně vám a vašemu pracovišti. Byl tady jeden dotaz z Velké Británie, ano, tady. „Zdravím pana doktora z Birminghamu. Chtěla bych se zeptat, nakolik mu zkušenosti ze zahraničí pomáhají v současné práci. Děkuji Gabriela a Hynek Mergental.“
MUDr. Jiří FRONĚK,
Ano, Hynek je bývalý kolega. A děkuju moc za dotaz. Ty zkušenosti určitě si myslím, že pomáhají. Británie je Mekka transplantu nejenom v Evropě, ale myslím si i na světě. A ať se nám to líbí nebo ne, já si myslím, že britský transplant je na 5 let, o 5 let napřed. A tudíž řada těch zkušeností je přenositelná do našeho prostředí. Část přenositelná úplně není a možná to vysvětlím dál, ale část těch zkušeností určitě přenositelná je. A já jsem tam žil 7 let. To znamená ve chvíli, kdy jsem se vrátil, tak člověk jaksi žije prací a duchem a myšlenkama a postupy v Británii a tím pádem jsem zjistil, co všechno tady chybí a co by zde mohlo být a jak se ty transplantační programy mohou a asi mají vyvíjet dál do budoucnosti. A to je přesně ta zkušenost, která si myslím, že je na tom cenná. To znamená, snažím se rozvíjet jednotlivé programy tak, abychom se přiblížili těm nejlepším vzorům na světě pokud možno co nejvíc a pokud možno co nejdřív. Protože to je to, co máme těm pacientům nabídnout.
moderátorka:
A na co ještě nedosáhneme z toho, co mají Britové v té špičce?
MUDr. Jiří FRONĚK,
Spektrum výkonů asi není takové, jaké je tam. A druhá věc, myslím si pacientů referovaných jednotlivým transplantacím orgánovým stále ještě není nebo procento těch nemocných není tak vysoké jako tam. To znamená, myslím si, že v této republice je pořád ještě víc pacientů, které bychom mohli ošetřit, než těch, kteří jsou nám referováni k transplantaci.
moderátorka:
Jarmila píše: „Dobrý den. Synovce čeká druhá transplantace ledviny a i když máme shodnou krevní skupinu, nemohu mu kvůli protilátkám ledvinu darovat. Slyšela jsem o možnosti odstranění těchto protilátek z krve za pomoci absorbce. Děláte takovéhle ošetření u vás v IKEMu?
MUDr. Jiří FRONĚK,
V některých případech takové ošetření provést lze a provádíme ho, ale vždycky je lépe v těchto případech, nebo ne vždycky, ve většině případů je lépe, pokud taková dvojice vstoupí právě do našeho programu párové výměny. To znamená, nemusíme provádět odstranění protilátek, což jako ostatní léčební metody samozřejmě má své výhody, ale má i svá rizika. A teprve když ta dvojice figuruje určitou dobu v programu párové výměny, to znamená, ten dárce věnuje anonymně někomu jinýmu a ve stejný den jeho příjemce dostane přibližně stejně kvalitní ledvinu od někoho cizího, tak pokud toto se nedaří během půlroku nebo roku, tak pak můžeme, ale pouze v některých případech je to možné, přistoupit k odstranění protilátek a následné transplantaci.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Nejenom na Klinice transplantační chirurgie pražského IKEMu operoval její přednosta, doktor Jiří Froněk, také v mnoha jiných místech. Některá z nich by se dala označit přinejmenším za pro nás exotická. Vy jste spoluzakládal podobnou kliniku, tedy Kliniku transplantologie, i v Káthmándú. Jaké to tam bylo? Mám si představit nemocnici třeba našich standardů?
MUDr. Jiří FRONĚK,
To si nepředstavujte. Ne, je potřeba to vidět nikoli evropskýma očima. Ten kolega, s kterým jsem se seznámil ještě v Británii, Nepálec, tak se mu podařilo, myslím, něco neuvěřitelného na tamní poměry. To znamená, v podstatě založil nejenom kliniku, ale nemocnici, kde lze provádět. A začal provádět. A my jsme mu s tím pomohli. V loňském roce transplantace ledvin a to je obrovská zkušenost a prostředí pro řadu lidí a i lékařů nepředstavitelné. Takže ten standard není tak jak u nás, ale na jejich poměry je velmi vysoký. A ten tým tam odvádí úžasnou práci.
moderátorka:
Když jste tam operoval, tak co vám tam chybělo?
MUDr. Jiří FRONĚK,
Tak je to … Operace, já jsem měl možnost poprvé tam provést operaci dárce laparoskopicky, což je věc, o kterou oni velmi stáli, plus řadu postupů od nás chtěli vlastně převzít, s čímž jsme jim pomohli. Ta operace dárce jako taková je obrovský stres, protože člověk operuje zdravého člověka a vůbec nic se nesmí stát. A samozřejmě je to do určité míry komfortnější dělat ve svém prostředí, než když je obklopen týmem, který umí jenom trochu anglicky. A některé nástroje jsme si radši vezli s sebou, protože jsme chtěli mít jistotu, že to proběhne. A pak jsme stejně 5 dní čekali, než cosi přijelo z Dillí. Takže bylo to trošku stresující, ale i tak si myslím, že to stálo za to.
moderátorka:
A s čím člověk s takovouhle zkušeností odjíždí domů?
MUDr. Jiří FRONĚK,
Odjíždí domů bohatý o zkušenosti asi těžko přenositelné k nám, ale uvědomí si, že žijeme v obrovském luxusu a komfortu, akorát žehráme na to, že to není tak úžasný, jak bysme si to představovali. A přitom nevíme ani, jak dobře se máme.
moderátorka:
Já bych šla ještě na jeden dotaz. Eva vám píše: „Dobrý den, pane přednosto, chtěla jsem vám poděkovat za vaši práci. Mám dvouletého syna, který má celý život před sebou. Má jen jednu ledvinu. V roce mu zjistili velký nezhoubný nádor a o ledvinu přišel. Tak jste pro mě takové světlo do budoucnosti, kdybychom vás potřebovali.“ Dostáváte hodně takovýhle dopisů, reakcí?
MUDr. Jiří FRONĚK,
Já dostávám řadu dopisů a e-mailů od pacientů, z kterejch mnohdy je cítit takové zoufalství. To znamená, ti pacienti mají problém, který není vyřešený a oni to řešení hledají a samozřejmě se snaží obrátit kamkoli, aby to řešení našli, což je ale správně a řadě těch pacientů jsme schopni vyhovět a pomáháme jim.
moderátorka:
Jaká byla nejhezčí reakce, jaké se vám kdy dostalo po operaci, po nějakém výkonu? Jako lékaři.
MUDr. Jiří FRONĚK,
nevím úplně, která to zrovna byla. Ty reakce jsou krásné. Transplant je strašně odměňující medicína. Tak jak jsme mluvili o tom, že ledvina močí poté, co jsme ji napojili na cévy toho příjemce, tak většina těch výsledků je vidět poměrně záhy. To znamená, pacient, který přijde se selháním ledvin a který předtím byl léta buď postupně selhával, nebo byl na dialýze, tak když to řeknu lapidárně, těm lidem je několik let tak strašně špatně, že ani nevědí, jak jim je špatně, protože si na to zvyknou. A ta ledvina ve chvíli, kdy začne fungovat, tak vlastně za 24 hodin ten člověk, ačkoli z něj koukají všechny možný hadičky, tak vám řekne, že takhle se léta dobře necítil. A nás už to ani nepřekvapuje, ale i tak je to vždycky odměna. Je to radost.
moderátorka:
Děkuji, že jste si na nás udělal čas, za hodinu máte být na operačním sále, takže jste hostem dvojnásobně vzácným a ještě jednou veliké komplimenty a veliké díky. Ať se vám daří, díky moc.
Přidejte odpověď