Miluje zvířata. Přesto mnoho z nich bolestivě usmrtil. Trpí totiž sexuální deviací – sadismem. Chodí na hormonální injekce, ale rád by svůj problém vyřešil navždy – kastrací. Aby ochránil ostatní i sám sebe. Jenže to nejde.
Petr si nejdříve myslel, že zvířata tajně mučí každý. Když ale dostal chuť ublížit člověku, vylekal se.
„Jednou se to už málem stalo. Nakonec jsem zabil alespoň svého pejska Asťu. Když to na mě přijde, nedokážu se ovládnout. Vím, narodil jsem se jako zrůda. Chtěl bych to řešit a mrzí mě, že mi nepovolí kastraci,“ překvapuje otevřeností dvaadvacetiletý mladík. Mluví pomalu a rozvážně. Je znát, že o své situaci hodně přemýšlí. Rád by tento problém jednou provždy vyřešil, aby nemusel stále chodit na tlumivé hormonální injekce.
Kvůli nim má i problémy s nadváhou a dnes váží 136 kilogramů. Injekce mají i další nepříjemné vedlejší účinky a při dlouhodobém užívání způsobují řídnutí kostí. Pacient trpí třesem, má návaly. Podle stávající legislativy ovšem Petr nesplňuje ani jednu ze dvou základních podmínek ke kastraci. Ta je v Česku povolená až od 25 let a teprve po spáchání násilného sexuálně motivovaného deliktu.
K tomu měl Petr už zatraceně blízko. Asi před pěti lety mu starší sestra na chvilku svěřila na hlídání svoji dcerku, tehdy batole. „Odběhla si jen něco vyřídit, ale neteř začala brečet a já ji nemohl utišit. Vůbec jsem nevěděl, co dělat. Nakonec jsem se rozhodl, že dítě shodím v chodbě dolů z pátého patra do přízemí mezi otáčivým schodištěm. Už jsem s neteří vyběhl ze dveří, ale naštěstí se zrovna vracela sestra a nic netušíc povídá: Jé, vy mi jdete naproti,“ popisuje mladý muž.
Pochází z malého jihomoravského města, ale teď převážně žije u přítele v Brně. Vyrostl ve spořádané rodině, jeho otec učí na základní škole.
„Pozoroval jsem je, jak umírají“
Ze začátku se Petrovi dařilo svoje touhy přede všemi tajit. Pociťoval je od narození. Vzpomíná si, jak v pěti letech přetáhl kočce přes hlavu látku a začal ji bít. Přitom zvířata miloval, byli to jeho mazlíčci. Na základní škole choval patnáct morčat a občas nějaké uškrtil či utopil. Nebo je trávil jedem na potkany a pozoroval, jak umírají. Při takovém množství morčat, kdy se stále nová rodila, si nikdo ničeho nevšiml.
Potkana Emilka pobodal a pak utopil ve vaně. A to v době, kdy už užíval hormonálně tlumivé a psychiatrické léky… „Vždycky mi to přineslo uvolnění. Tak kolem sedmnáctého roku jsem si začal uvědomovat, že to není správné. Druhý den po zabití zvířete mě pokaždé trápily výčitky svědomí, ale myslel jsem, že to tak má každý.“ Jednoho dne, to už se učil na kuchaře, využil chvíle, kdy nebyl nikdo doma, a pozabíjel morčata a králíky za bytovkou, kde má jeho rodina pozemek. Těla zvířat uklidil a doma tvrdil, že utekla, jelikož někdo otevřel výběh.
Teprve když se na učňáku kvůli psychickým problémům ocitl na psychiatrii, lékaři zbystřili. Následovalo kolečko po různých léčebnách a stanovení diagnózy. Pro jeho blízké to byla krutá rána. Stojí při něm stále, ale od příhody s neteří mu přestali věřit. Přišel také skoro o všechny kamarády.
„Míval jsem jich hodně. Vždycky platilo, že tam, kde je Peťa, tam je legrace. Jenže jsem to nevydržel a svěřil se jim. Teď už mě sotva pozdraví, a to ještě ze soucitu. Vlastně se jim ani nedivím. Já bych se sám sebe taky bál!“
Prosí lékaře o pomoc, ti mu pomoci nemohou
Petr v sobě objevil výtvarný talent. Je samouk a malování se stalo jeho radostí. Dokonce měl už ve svém rodišti několik výstav. Na obrazech však dominují motivy z jeho černých myšlenek – mrtvá zvířata, krev…
V životě měl Petr několik homosexuálních styků, ale žádný pěkný pocit se po nich nedostavil. Před osmi měsíci si na gay seznamce našel přítele. „Ležíme sice v jedné posteli, obejmeme se, dáváme si dárky k Valentýnu, ale nic spolu nemáme. Kvůli tlumivým lékům mi sex nic neříká. Přítel mě má rád, ale zároveň se mě bojí,“ popisuje svůj zvláštní vztah.
Na kuchaře se nedoučil, ale dokončil jiný tříletý učební obor. Vystřídal různá zaměstnání, od recepčního přes ochranu objektu, roznášení novin po pokladního v supermarketu. Kvůli zdravotním potížím mu nakonec přiznali invalidní důchod. Teď by rád pro sebe i pro podobně postižené lidi vybojoval možnost kastrace. „Už nemůžu čekat. Jestli mi zákrok nepovolí, udělám to nějak jinak. Nevím, jak dál žít,“ uzavírá trpce.
Zákon totiž od roku 2012 zapovídá zákrok kastrace z preventivních důvodů. Navíc ze Štrasburku jezdí do Prahy experti na lidská práva, kteří chtějí kastraci zrušit úplně – tedy i kastrace po spáchání zločinu. „Vadí nám, že problematiku přijíždějí řešit ze Štrasburku do Prahy experti na lidská práva, kteří jí ovšem medicínsky ani za mák nerozumějí,“ říká předseda Sexuologické společnosti Jaroslav Zvěřina. Za 40 let praxe nezaznamenal žádnou stížnost pacienta zpochybňující dobrovolnost výkonu.
Podle Petry Sejbalové, primářky sexuologického oddělení Fakultní nemocnice Brno, tu existuje jedno velké riziko: pacient, který chodí na injekce tlumící jeho sexuální pud, může jednou vynechat. A bez medikace začíná být opět hrozbou. „Zato kastrace je definitivní řešení, další léčba není potřeba. Samotný zákrok bych jednoduchostí přirovnala k operaci slepého střeva,“ vysvětluje primářka, která je ošetřující lékařkou pacienta Petra.
Pocity svých pacientů se pokouší laikům přiblížit příměrem: „Zkuste si představit, že společenskou normou je sex se zvířaty a sex s člověkem je protizákonný.“
Také ministerstvo zdravotnictví úplný zákaz terapeutických kastrací odmítá a netrvalo ani na podmínce, že zákrok lze provést, jen když pacient spáchal v minulosti násilný sexuálně motivovaný trestný čin. Ta se do zákona dostala až na základě požadavku ministerstva zahraničních věcí a zmocněnce vlády pro lidská práva.
redakčně kráceno, celý článek v dnešním vydání MfD
Ivana Karásková
Mladá fronta DNES
Ivana Karásková
Mladá fronta DNES http://www.idnes.cz
To je strašné… Proč se musí vždycky čekat až se stane tragédie, místo aby se tomu předcházelo? Proč se člověk nemůže dobrovolně nechat vykastrovat, když se děsí sám sebe? Už pozabíjel tolik zvířat, tak proč mu nepřišili aspoň týrání zvířat, neodsoudili ho za to a nepovolí mu kastraci kvůli tomu? Protože „jen zvíře“? Jaké „jen zvíře“, sakra? Každý savec má úplně stejnou nervovou soustavu jako člověk, takže uškcené, ubodané nebo otrávené zvíře trpí úplně stejně, jako by trpěl člověk v této situaci!