Když v tom jedou ženy

Když v tom jedou ženy je název dokumentárního cyklu režisérky Theodory Remundové. V příbězích, které vysílala Česká televize, se vypráví o závislostech žen nejen na alkoholu. Jejich osudy sledovala tři roky.

K tématu ji kromě jiného dovedl fakt, že v péči psychiatrů končí stále více Češek.

Asi fakt, že závislé ženy řeší úplně stejné problémy jako my. Jenže když se vaším stereotypem, potřebou stane závislostní chování, je to nesmírně náročné. Absolvovala jsem mnoho skupinových terapeutických sezení, kterých se účastnily alkoholičky, drogově závislé, gamblerky, uvedla režisérka..

Překvapilo vás tam něco?

Ano, zjistila jsem, jak je těžké si vůbec závislost přiznat. Jedna dívka říkala, že až když strávila v léčebně několik týdnů, tak si byla schopná připustit svou závislost na heroinu. S přiznáním závislostí na alkoholu je to mnohdy ještě komplikovanější. V pozadí často stojí různé vztahové problémy, rodinná zatížení se prolínají generacemi.

-Zaujal díl Mámo, já jsem tady, kdy dcera řeší dlouhodobou závislost své matky. To je dost netypická situace.

Je v ní ale jakási anatomie závislosti. Hlavní hrdinka chvílemi vypadá, že po dvaceti letech opakovaných léčeb stále tápe, nenalézá smysl života, a přitom vedle ní sedí dcera, která se jí celá ta léta snaží pomáhat.

– Mnozí asi její matku odsoudí…

Když se na jejich příběh podíváte pořádně zblízka, zjistíte, že matka prožila velmi traumatické dětství a alkoholismus v rodině převzala jako štafetový kolík. Tam se utváří základ pro štěstí a prožívání, ona je na takové prostředí zvyklá, a byť se snaží z něho vyvléct, nedaří se jí to. Nenachází štěstí a spokojenost v tom, že jí dcera zařídí byt, nedokáže se radovat z obyčejných věcí. Co jsem tím dokumentem vlastně chtěla říct? Jak silná je provázanost našich osudů. Nejde se jen tak odstřihnout od svých blízkých, i když nám třeba nedělají radost.

– Napadlo vás při tom, že jste se vlastně vydala na tenký led? Že by snímek mohl vyznívat jako obhajoba alkoholiků a narkomanů?

Ne, protože tak jsem vůbec neuvažovala. Naopak byl film myšlen jako varování, že když se vám z nějakého chování stane stereotyp a ten posléze přeroste v závislost, tak je opravdu velmi obtížné vystoupit. Postavit si nový životní styl.

– Co je na tom nejtěžší?

Zní to banálně, jako by člověk chtěl držet dietu. Ale tak to není. Musíte přebudovat své vztahy s okolím, denní zvyky i všechno ostatní. A přitom pořád musíte zůstávat v kontaktu s tím starým světem závislosti, takzvaně se chodit doléčovat, což většina z nich nenávidí. Musejí ovšem zůstat v kontaktu s tím problémem jako takovým.

– Proč?

Návrat bažení po droze je totiž jinak zaskočí a nevědí si s ním rady. U tvrdých drog se tyhle stavy dostavují i několik let po abstinenci. Jak říká další z mých hrdinek, narkomanka bojující o dítě: „Jdete prostě na pizzu, a jakmile vám ji postaví na stůl, místo na jídlo dostanete neodolatelnou chuť na pervitin.“ Závislým se chutě vracejí i ve snech, nezřídka prožívají takzvanou suchou recidivu, a to i po letech abstinence. Zdá se jim o stavech euforie, vlastně se jim „stýská“ po návykových látkách.

– To je případ Ukrajinky Ely, které sestra „sebrala“ dceru kvůli nezodpovědnosti. Podle čeho jste příběhy vybírala?

Jak to přišlo, závislých lidí je dost, ale jen málo z nich se nechá natáčet na kameru. Takže já byla vděčná, když chtěl někdo spolupracovat. Teď jsem třeba dělala konkurz na svůj další projekt, kam dorazilo na pět set lidí. U dokumentu o závislostech jsme spíše dlouho čekali na někoho, kdo bude ochoten do projektu vstoupit. Největší radost jsem asi měla ze souhlasu „nezávislé“ Markéty a její závislé maminky Zuzany, protože na nich se ukázal ten další rozměr závislosti. Tedy jak vám ničí i základní životní vazby a vztahy.

– Jak dlouho jste projekt připravovala?

Celkem asi pět let, tři roky pak trvalo samotné natáčení. Vše bylo těžší, problémy nebyly jen s hlavními hrdinkami, ale hlavně s jejich rodinami. Nesou to stejně těžce jako postižené ženy, musí žít se stigmatem, aniž kolikrát mají šanci do dění nějak zasáhnout, pomoct. Vlastně jsme dočasně stáli jako tvůrci dokumentu na jejich místě, třeba Ela nám vyloženě přirostla k srdci, asi i proto, že byla taková osamocená. Strašně jsme si přáli, aby to všechno zvládla a sen se jí splnil. Já jsem byla dokonce svědčit na sociálce.

– Takže jste jí chtěli i nějak prakticky pomoct?

Tak nějak. Člověk nemůže zůstat nečinný. Dohodila jsem Ele advokátku, která jí pomohla získat dcerku zpět do péče. Jenže pak se Ela dostala do hrozných existenčních potíží, přišla o byt a s každým dnem se objevovaly nové zapomenuté dluhy. A s malou nemohla jít do práce. Nabízela jsem jí, že se zeptám na možnost azylového bydlení, ale nakonec této nabídky nedokázala využít. Prožili jsme s ní i spoustu hezkých okamžiků a já jsem ráda, že jsem ji poznala.

– Pomohly závislé ženy nějak i vám?

Svým způsobem. Dozvěděla jsem se spoustu věcí, zjistila, že když něčeho chcete dosáhnout, musíte být důslední, a že když se vám něco v danou chvíli povede, nemusí to tak zůstat navždy. Já osobně jsem ve svém nejbližším okolí žádného závislého člověka nepotkala, proto jsem měla možná odvahu se takovým těžkým tématem zabývat. Možná to ani tak nebyla odvaha, ale nerozvážnost. Ano, to si teď začínám uvědomovat, že to je můj povahový rys – nerozvážnost. Určitě mě tato práce obohatila o nové vhledy do sebe sama. Ještě nevím, jestli se mi podaří je zúročit. Doufám, že ano. Neřešit tolik věci kolem sebe, ale více řešit věci v sobě.

– Záleží přece na druhu problému. Co máte v plánu teď, po uvedení dokumentu v televizi?

Čekámě teď takový malý film se zajímavými lidmi z Třebíče. A chci začít chodit zase běhat a trochu cvičit, dokázat usnout před desátou večer a hodně si povídat s dětmi u jídla, drbat za ušima naši fenku Dorotku a na zádech našeho tatínka Tomáše… To je pro mě ten největší relax.

– Dnes často zapomínáme věnovat se sami sobě i svým blízkým…

Měli bychom asi víc odpočívat. Což souvisí i s tím alkoholem. Uvědomila jsem si, kolik lidí mezi námi žije s nepřiznanou závislostí a odmítá se léčit, kolik jich žije na hranici závislosti a přijde jim to zcela normální. Akceptování závislostí na omamných látkách je napříč společností stále větší, což je vlastně nepochopitelný stav. Počet závislých neustále roste.

– Problém je, že když má být vzorem prezident Zemanem, který se netají láskou k alkoholu, tak se jim asi těžko abstinuje.

Přesně, když si vezmete, kolik toho zkonzumuje náš pan prezident, vzor i pro naše děti… Na druhou stranu vidíte, že závislost se často týká vzdělaných a chytrých lidí. Je to opravdu složité, což bylo vidět na případu Jitky, matky čtyř dětí, zastánkyně zdravého životního stylu, makrobiotického vaření se stabilním zázemím a životem, jak má být. A přesto v období, kdy jsme s ní natáčeli, recidivovala. Naštěstí nyní, zdá se, se jí daří najít z toho bludiště cestu ven. Což je opravdu úkol mnohem těžší, než si většina nás abstinentů dokáže představit.