Populace stárne a většina z nás touží zemřít ve svém, a ne v nemocnici. Lidé, kteří seniorům v dobách těžké nemoci pomáhají, nejsou anděly, „jen“ osobními asistentkami. Spojuje je láska k lidem a schopnost empatie. Bez ní to dělat nejde, shodují se ženy, jež starosti o druhé zasvětily život.
Útržek papíru ležel jen tak na stole. „Tvůj anděl se jmenuje Lucie,“ stálo na něm. Vzkaz sedmačtyřicetiletou Lucii Vorlovou pohladil po duši. Větu napsala dcera ženy, o kterou se Lucie Vorlová jako osobní asistentka stará.
„Ta paní si mě hodně oblíbila, ale občas zapomene mé jméno. Asi se o víkendu ptala dcery, jak se jmenuji, a ta jí to napsala,“ domnívá se.
Původní profesí bioložka vydržela ve svém oboru – pracovala v laboratoři a pak na odboru životního prostředí – jen pár let. Pak pochopila, že její místo je jinde, a začala se věnovat ekologické výchově. „Ale čím dál více mě to táhlo k lidem a sociální práci,“ vzpomíná žena, kterou jako osobní asistentku pomáhající nemohoucím lidem dožít v jejich domovech, zaměstnává společnost Maltézská pomoc.
Zdejší asistentky se starají o lidi s Alzheimerovou chorobou, Parkinsonovou nemocí, o klienty s pokročilými stadii demence, o trvale ležící. Snaží se je zabavit, vaří jim, podávají léky, omývají a přebalují ty nepohyblivé.
„Občas to bývají boje, když některý z klientů potřebuje něco řešit, ale přitom neslyší, nerozumí a nechápe. To bývají těžké stavy,“ říká Lucie Vorlová.
Znají to všechny její kolegyně. Jako třeba čtyřiatřicetiletá (dříve) grafička Veronika Padilla.
„Jednou jsem se z toho rozbrečela, protože jsem už nevěděla, co dělat. Starala jsem se o paní s demencí, chtěla jsem ji umýt a přebalit, ale nešlo to. Pořád brečela a volala svou maminku. Byla zaseknutá v nějaké určité době v minulosti a nedařilo se jí dostat se do přítomnosti. Kopala mě. To už nevíte, co dělat. Vždycky jsem odešla za roh, chvilku počkala, že se třeba zklidní. A pak jsem začala znovu: ‚Dobrý den…‘ Snad pětkrát,“ popisuje náročnou práci Veronika Padilla.
Postrachy této věkové kategorie – nemoci postihující mozek a nervovou soustavu, jako jsou Parkinsonova nemoc či Alzheimerova choroba a demence – přitom ohrožují každého čtvrtého člověka.
Jinými slovy: Lidí, kteří se propuknutí těchto chorob dožijí, rychle přibývá.
I proto si stále více Čechů objednává pro své blízké či pro sebe osobní asistentky. Službu poskytují desítky organizací. Např. společnost Maltézská pomoc, která je v Praze, Olomouci, Brně, Mělníku a Žatci. Jednou z asistentek je i čtyřiapadesátiletá Kateřina Weberová. I její život se měl původně ubírat jiným směrem. „Vystudovala jsem Vysokou školu chemicko-technologickou a pak jsem pracovala v nemocnici v laboratoři. Pak přišly děti. S jedním jsem byla dlouho doma, protože bylo těžce nemocné. Nakonec zemřelo,“ vzpomíná Kateřina Weberová. Později zesnula i její maminka a jí zůstala starost o těžce nemocného otce. Byla to práce na plný úvazek.
„Táta zemřel v roce 2007. Když jsem to všechno opatřila, tak už nebylo, kam se vrátit. Byla to svým způsobem náhoda. Já si řekla, že vlastně už nic jiného neumím než se starat. Což mi vlastně umožňuje tuhle práci dělat,“ vysvětluje Kateřina Weberová.
Zlomový moment přišel kdesi v čekárnách nemocnic, kam doprovázela své blízké. „Najednou jsem se začala do těch nemocných lidí vciťovat, čímž mohu překonávat ty nepříjemné věci, které jsou s tím také spojené. Pochopila jsem, jak moc ti lidé pomoc potřebují,“ říká Weberová.
Lidé se, jak ví ze zkušenosti, dělí na vědoucí a nevědomé. Kdo nezažil smrt někoho z blízkých, mnohem hůře chápe, proč je tahle práce důležitá. I proto je tato profese tak nedoceněná. „Lidé, kteří něco takového zažili, to naopak dobře vědí,“ říká Kateřina Weberová.
Stará se o tři klientky. Jednou z nich je i dáma trpící demencí. „To je na psychiku nejnáročnější. Paní trpí neklidem, nedokáže posedět. Jinak je v pořádku. Mám za úkol ji zabavit, než se vrátí někdo z rodiny z práce,“ říká. Povídat si s touto klientkou už moc nejde, takže spolu obvykle šestihodinovou směnu prochodí.
Ve své nové profesi zúročila všechny své životní zkušenosti: s dětmi, s domácností, i ty nabyté ve zdravotnictví. „Měla jsem třeba klientku, kterou jsem tak zbláznila do vaření, až začala tloustnout. Tak ji to bavilo. Vždycky na mě už čekala a ptala se: ‚Co budeme vařit?‘ Najednou v té práci vidíte okamžitý efekt. Jen musí mít člověk toho druhého rád, i když je to někdy strašně těžké,“ říká Kateřina Weberová.
Příspěvek od státu pomáhá, ale na všechno nestačí
Ne každý si služby osobních asistentů může dovolit. Část klientů pobírá od státu příspěvek na péči, z něhož mohou službu hradit. Většina však dosáhne jen na ten nejnižší, 800 korun měsíčně.
Tuto práci nelze dlouhodobě dělat na větší úvazek než na pět hodin denně. Strašně vysává. Jak nabít vysátou energii?
„Baterky“ jí dobíjí víra a také šestiletý bílý chlupatý pes Chico. Vodí ho i ke svým klientům. „Je klidný, pomáhá jim, když si vedle nich lehne,“ říká. Kontakt s domácím zvířetem pomáhá i jejím kolegyním. V případě Kateřiny Weberové jsou to kočky.
„Kočky jsou úžasné, s nimi překonáte jakékoli trápení,“ vysvětluje žena. Sama je potřebovala už mnohokrát.
„Zažila jsem úplné vybití. Najednou prostě nemůžete. Kdybych tehdy neměla naplánovanou dovolenou, nevím, jak by to dopadlo. Teď už to znám, takže vím, že si jednou za dva měsíce musím vzít krátké volno, jinak to nejde,“ říká.
Sama věří, že už u této profese zůstane. „Má úžasnou perspektivu, bude potřeba víc a víc. Každý jednou zestárne a prožít stáří důstojně je hrozně důležité. Rodiny nebudou schopny péči o své blízké zastat samy, ale s pomocí asistenta to půjde,“ zdůrazňuje.
Jakkoli jde o profesi vysávající a náročnou, je také obohacující.
„Naši klienti nám dávají nadhled, člověk najednou pochopí, jak je to doopravdy. Oni bilancují, potřebují se svěřit. Třeba je trápí něco z minulosti. Řeknou nám i věci, které neví ani jejich rodina,“ vysvětluje.
Nikdy v životě nezapomene na svého prvního klienta.
„Byl to lékař, docent, bylo mu už přes devadesát let. Jednou mě jen tak držel za ruku a nedělo se nic mimořádného. A najednou povídá: ‚Bylo to s vámi moc prima, děkuju.‘ A já v tu chvíli věděla, že odchází a že už ho nikdy neuvidím. Zemřel týden nato v nemocnici. Byl to tak silný zážitek, že jsem tu zůstala zaháčkovaná.“
Přidejte odpověď