Mladá matka se ze všech sil snažila v životě obstát. Má ale smůlu a teď už neví, kudy kam.
Osmadvacetiletá Andrea Kováčová patří k těm, kdo jsou k chudobě takříkajíc předurčeni. Třeba už tím, jakým rodičům se narodili.
„Když jsem v osmnácti vypadla z děcáku, nevěděla jsem o světě nic. V Praze v metru mě chytil revizor a já na něj koukala jako zjara. Nikdo mi neřekl, že se v MHD jezdí na lístky. V domově nás tenkrát neučili, že je potřeba platit nájem, jak hospodařit s penězi,“ líčí Andrea.
Jinak na domov nevzpomíná ve zlém. Měli tam všechno, jezdili i k moři, do Chorvatska, Itálie… V domě Na půli cesty, kde mladé lidi z domovů trénují v sociálních dovednostech, poznala Robina a brzy se vzali. Andrea chtěla být dobrou mámou. Odlišit se od té své, kterou nikdy nepoznala a ani poznat nechce.
Malou místností se rozléhají neartikulované zvuky. Mladší ze dvou synů si hlučně a s úporností vlastní autistům vynucuje matčinu pozornost. Andrea ho vozí přes půl Prahy do speciální mateřské školy pro postižené děti. Aby toho nebylo málo, loni se po devíti letech manželství rozvedla.
Když kluci před Vánocemi dostali neštovice, musela s nimi být přes měsíc doma. Přišla tak o práci sanitářky v Nemocnici Na Bulovce.
„Exmanžel dvakrát nedorazil na slíbené hlídání a já se musela omlouvat z práce. Neprodloužili mi smlouvu. Ani se jim nedivím,“ vypráví. Po Novém roce se uchytila na jiném oddělení. Pookřála, byť to byla práce za jedenáct tisíc hrubého.
Jenže každého syna musela vyzvedávat odjinud a nestíhala.
„V půl šesté ráno jsem kluky budila. Byl to závod s časem. Včas dorazit do práce, odpoledne pro děti, potom nákup, vaření, s Kubíkem udělat úkoly.
Staniční se mi snažila vyjít vstříc, ale bez hlídání to prostě nešlo zvládnout,“ líčí mladá žena.
Odpracovala jedenáct měsíců. Smůla. Ten dvanáctý jí chyběl, aby měla nárok na podporu. Celý leden a únor zůstala bez peněz a nebýt její bývalé třídní učitelky z dívčí katolické školy, rodina by hladověla.
„Zuzka Černá se stala kmotrou mých dětí, je hrozně hodná. Jinak nemám nikoho. Žádné babičky.“
Andrea úspěšně absolvovala dvouleté studium na pečovatelku v dívčí církevní škole.
„Chtěla jsem v životě dělat něco užitečného. Můžu se starat o postižené děti i o důchodce. Jenže na pohovorech se mě hned zkraje zeptají, jestli mám děti a jestli mi je má kdo pohlídat. Nemá, takže si práci nenajdu. Bez ní zase nezaplatím paní na hlídání,“ popisuje s neotřesitelnou logikou svůj začarovaný kruh.
Od státu dostává na postiženého syna třítisícový příspěvek.
Exmanželovi soud vyměřil výživné na každé dítě 1 600 korun. Donedávna byl bez práce, takže alimenty neplatil.
Ženě navíc zkomplikoval situaci tím, že si na poště ještě nepřevzal zásilku a rozhodnutí o rozvodu, a svěření dětí do matčiny péče proto dosud nenabylo právní moci. Úřady kvůli tomu na Andreu pohlížejí stále jako na vdanou. Když spočítá veškeré měsíční náklady, vyšplhají se na sedmnáct tisíc.
Bývalý ministr Jaromír Drábek v rámci úspor omezil neúplným rodinám sociální příplatky, což se neblaze dotklo desetitisíců dětí.
Nová ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová slibuje, že bude sociální solidaritě věnovat větší pozornost. Má našlápnuto prosadit zálohování výživného, kdy na sebe stát převezme úkol vymoci alimenty od neplatícího rodiče.
A jakou radu mají pro Andreu na ministerstvu práce a sociálních věcí? „Na situaci matek, které se ocitly v tísni kvůli nespolupráci druhého rodiče, reaguje zákon o pomoci v hmotné nouzi. Pokud nejsou rodiče ještě rozvedeni, ale prokazatelně spolu nežijí, může úřad práce hodnotit pouze matku s dítětem. Další pomoc mohou dotyčné poskytnout také sociální pracovníci na úřadě v její obci,“ referuje Petr Sulek z ministerstva.
Bývalé žákyni se snaží pomoci její učitelka z dívčí církevní školy Zuzana Černá. „Andrea má ohromný vztah k lidem. Umí to s nimi a je veliká škoda, že nemůže v pečovatelství pracovat. Přežívá teď jen díky charitě. Naší škole se občas povede pro některé žákyně získat příspěvek z farnosti,“ vysvětluje Černá.
Andrea vypráví svůj příběh věcně, bez emocí. Jen na otázku, kdy měla naposledy z něčeho radost, nedovede odpovědět. „Říká se, že cikáni jen berou dávky, já jsem cikánka a nemám nic. Musíme se uskrovnit i na jídle. Pro sebe nevařím, šidím se. Za poslední měsíce jsem zhubla přes deset kilo,“ líčí Andrea.
Pak už jí autistický syn nenechá pokračovat. Nespokojeně běhá po pokoji a křičí, až zaléhají uši. Zkouší ho zklidnit, jde to ztuha. Jak dlouho se takový život dá ještě vydržet?
celý článek je v dnešním vydání MfD
Mladá fronta Dnes
| Ivana Karásková | |
http://zpravy.idnes.cz/ mfdnes.asp  |
Bohužel žijeme ve zkorumpovaném státu kde skutečné hodnoty a zdravý rozum většině lidí schází a hlavně těm kteří mohou něo změnit
Je to hruza.Stat nepomuze,prelice jen nas zijicich na urovni je vice,chtela bych pomoct a myslim,ze by nas bylo vic.Prosim o kontakt na pani Andreu.Dekuji
Tady je vidět, že děcáky selhávají v přípravě na život. Děti tam žijí jako ve skleníku – vychovatelky vše zajistí, kuchařky uvaří, děti sice žijí bez rodičů, ale jako v ráji, kde létají pečení holubi do pusy. Pak, když je v 18 vypustí do světa, neznají elementární věci jako že se třeba do tramvaje musí koupit jízdenka.
Tohle se musí napravit, děti se musí naučit, jak se umět o sebe postarat.
Zřejmě je tam nepoučí ani o rodičovství, o odpovědnosti a o chráněném pohlavním styku. Jinak by velmi mladé dívky, které o životě ještě nic nevědí, neměly samy malé děti a „nekřičely“ by, že nejsou schopny se o ně postarat.
V těchto případech je nejlepší řešení místo rodičovských přídavků dát ženám právo na bezplatné školky či jesle. O děti všech žen, ať už mají babičky nebo nemají, by tak bylo postaráno, a dívky by tak mohly po mateřské chodit do práce a seberealizovat se.
Další plus by bylo to, že děti nepřizpůsobivých rodičů by získaly předškolní přípravu, naučily by se komunikovat, dodržovat zásady hygieny atd. Tím pádem by tak nemusely být umísťovány do zvláštních škol a Česko by nebylo z USA kritizováno, že diskriminuje menšiny a posílá jejich zaostalé děti do těchto zvláštních škol.