Neurologové léčící cévní mozkové příhody mají rozhodně co dělat. Primář Richard Plný z nemocnice v Trutnově považuje mrtvice za největší téma svého oboru i za výzvu. Rozhovor deníku MfD.
Mozková mrtvice vyřadí člověka z běžného života na celé měsíce anebo také nadobro. Když se však dostane do nemocnice včas, má šanci na uzdravení. I kvůli tomu vznikla síť iktových center, v kraji jsou tři. „Rozhodně má smysl je budovat. Za patnáct let, kdy jsem v oboru, vidím posun k lepšímu. Zlepšily se diagnostické možnosti, rehabilitace s pacienty po mrtvici je intenzivnější. Přesto však ještě pořád zůstávají mrtvice někdy neovlivnitelné,“ míní primář neurologického oddělení v Oblastní nemocnici v Trutnově Richard Plný.
– Jak úspěšní jste v léčbě cévních mozkových příhod právě u vás?
Třetina lidí se obecně vrací k normálnímu stavu. Třetina projde více či méně náročnou rehabilitací a vrátí se s nějakým postižením, například s poruchou řeči, ale jejich stav je lepší než těsně po mrtvici, což jim dovoluje návrat do zaměstnání. Poslední třetinu tvoří těžce nemocní, hodně ochrnutí lidé, kteří dlouho pobývají na rehabilitačních nebo následných lůžkách. Nikde na světě nejde mrtvici vyléčit úplně, jako když se dá na anginu penicilin.
– Které lidi mrtvice ohrožuje víc?
Postihuje o trošku víc ženy. Čím je pacient starší, tím víc přibývá mrtvic v důsledku komplikací aterosklerózy neboli kornatění tepen. Je známé, že celosvětově roste počet cévních mozkových příhod ve skupině lidí od čtyřiceti do padesáti let. Nikdo neví proč, ale možná to působí stres či strava bohatá na cholesterol.
– Kdo byl váš nejmladší pacient?
Měli jsme tu jednadvacetiletou ženu a její stav se upravil výborně. Takto mladé lidi postihuje mrtvice často kvůli nerozpoznanému onemocnění krevní srážlivosti. U žen není vzácností, že se na vzniku mrtvice může podílet hormonální antikoncepce. Rizikovým faktorem je i kouření, migrény či úrazy. Třeba při sportu se může stát, že se natrhne céva a pak se uzavře.
– Vybral jste si mrtvice schválně, nebo tak šel život?
Chtěl jsem původně dělat internu. Po ukončení studia na 3. lékařské fakultě v Praze jsem nastoupil do Broumova právě na interní oddělení. Dřív se běžně léčily mrtvice na interně. Problematika mě zaujala, navíc se mi tato oblast medicíny zdála perspektivní. Po necelých dvou letech jsem přijal nabídku na neurologii, také jsme se stěhoval. Téma cévních mozkových příhod je dnes v neurologii dominantní a je to i výzva, zároveň v sobě obsahuje interní problematiku. Líbí se mi, co dělám. Nějaké výsledky máme. Určitě mám radost, když se člověk ochrnutý po mrtvici zotaví. Někteří postižení se nemohli posadit ani chodit, měli pravou ruku i nohu nefunkční, ale za pár měsíců už chodí. Oproti tomu, když jsem začínal, je patrný posun k lepšímu.
– Když se pacienta nepovede vrátit do běžného života, bývá to jistě hodně smutné.
Jde o to, aby lidí, u kterých to nedopadne, bylo co nejméně. Mimo jiné to šetří náklady pojišťoven a sociální péče. Když se člověk zlepší a vrátí se do původního života, je to levnější varianta, než když se dlouhodobě ocitne na lůžku následné péče. Relativně drahá léčba se z dlouhodobého pohledu vyplatí.
– Když jsou lidi po mrtvici částečně ochrnutí, je to nejspíš dost náročné pro sestry.
Snažím se, aby personál nedělal svou práci jen formálně. Lékaři mají zájem o obor, sestry se vzdělávají. Většinu lidí, myslím, problematika cévních mozkových příhod baví. Chci, aby o pacienta projevovali osobní zájem, přistupovali k němu individuálně a nebrali ho jako kus. V tom je práce sester nezastupitelná, ony musí navázat s pacientem emoční kontakt. Lidé po mrtvici upadají často do deprese, ale i když dostanou antidepresiva, lidský kontakt a povzbuzení jsou pro ně v jejich stavu velmi důležité. Podobné to je s rehabilitačními pracovníky, ale nerad bych podceňoval i takové posty, jako jsou třeba sanitáři. Nepřál bych si tu někoho trvale otráveného. Lidi cítí pozitivní atmosféru a pro uzdravování to dělá hodně. Ale nechci, aby to znělo jako nějaká pohádka, problémy jsou všude. Když to shrnu, učíme se léty a snažíme se o dobrou úroveň.
– Je péče o pacienty s mrtvicí pro primáře velký stres?
Tuhle práci jsem si vybral. Nejsem příznivcem hořekování, že mám příliš práce. Snažím se být profesionální a vždycky také existuje možnost změny. Problémy ve zdravotnictví všeobecně jsou, ale co dělám tady na oddělení a za co odpovídám, je solidní a není důvod k malomyslnosti. Pobýval jsem v zahraničí, mám reference odjinud, takže vím, že úroveň našeho zdravotnictví je dobrá, i třeba v porovnání s Francií. Pacienti by měli vědět, že přes všechny problémy je péče na solidní úrovni, léčba je dostupná, na vyšetřovací metody není dlouhá čekací doba. Když si někdo stěžuje, že čeká na magnetickou rezonanci měsíc nebo dva, měl by vědět, že jinde je to půl nebo tři čtvrtě roku, jako třeba v Anglii. Není to u nás tak špatné, jak se to prezentuje.
– Nosíte si práci domů?
Narůstá administrativa, vykazování, statistiky, takže domů opravdu občas něco nosím. Člověk si doma taky přemýšlí nad pacienty, ale má to své meze. Jeden extrém jsou lékaři, kteří v půl čtvrté skončí práci a víc je nezajímá. Druhý extrém jsou řeči o tom, že doktor má být pořád připraven a Hippokratovu přísahu dodržovat nonstop. Jenže lékař potřebuje čas na relaxaci. Vyspalý a odpočatý lékař je méně chybující, to je známá pravda. V téhle práci je personál plně vytížený. Máme iktové centrum, lůžkové oddělení neurologie, ambulanci pro objednané pacienty, ambulanci pro akutní případy, spánkovou laboratoř, vyšetření. Trvale je co dělat, volný čas na kávu tady zrovna nebývá.
redakčně kráceno, celý článek je v deníku Mladá fronta DNES
ilustrační foto: stockimages-FreeDigitalPhotos
Přidejte odpověď