Známý fyzioterapeut Pavel Kolář nad chválou svých pacientů, klientů, jak se dnes moderně říká, jen krčí rameny: „Nějaký dar asi mám.“ Nenápadný muž sám trpí Bechtěrevovou chorobou, která ho může upoutat na invalidní vozík.
Rozhovor.
– Stává se vám někdy, že sedíte na pivu a od vedlejšího stolu k vám přijde neznámý člověk s tím, že ho něco bolí?
Docela často. Proto už ani nechodím na pivo pravidelně do jedné hospody. Dřív jsem to dělával, ale dopředu mi bylo jasné, že tam zase bude někdo stát s rentgenem nebo lékařskou zprávou a bude chtít konzultaci. Já ty lidi chápu a vůbec se na ně nezlobím. I když je to někdy těžké – jdete na chvilku na pivo a máte zase řešit práci…
– Jste v takových situacích dobrák, který pomůže?
Většinou jo. Málokdy odmítnu.
– A když jdete po ulici, sledujete lidi a odhadujete jejich diagnózu?
Ano. I v metru, tramvaji nebo třeba v restauraci, zkrátka kdekoli mezi lidmi. Snažím se odečítat z jejich pohybu různé informace včetně psychiky. Pohyb nám hodně sděluje, je vyjádřením a zrcadlem mozku. Moje žena mě někdy podezírá, že koukám na ženský, ale ono to tak úplně není. Prostě jen odborně pozoruji lidský pohyb (směje se).
– Jak jste se k fyzioterapii vlastně dostal?
Měl jsem trochu stejné sklony jako moje dcera: zabývat se uměním, humanitními obory, literaturou. Postupně jsem ale cítil, že pro tuto oblast nemám tak úplně předpoklady a že bude lepší nechat si to jako koníčka. Od devíti let jsem dělal sportovní gymnastiku, tedy disciplínu, kde musíte mít dost přesnou představu o svém těle a jeho pohybu, analyzovat jej a číst jeho rytmus. To mi šlo celkem dobře. Po vojně jsem s vrcholovým sportem skončil a šel studovat fyzioterapii. Asi i díky té gymnastice jsem měl trochu náskok.
– Je za vámi spousta lékařských zázraků, proslavil jste se v profesionálním sportu. Návrat Jana Železného po zranění či Kateřiny Neumannové po porodu, uzdravení třísel Jaromíra Jágra, zlato Mirky Knapkové z Londýna, které získala s natrženým mezižeberním svalem… Na co vzpomínáte nejraději?
Měl jsem asi i trochu štěstí, že jsem mohl být u těch velkých úspěchů. Velmi rád vzpomínám na Nagano, kterým ta série vlastně začala, pak na zlatou medaili Katky Neumannové v Turíně, návrat Honzy Železného po zranění, na triumfy v Davis Cupu a Fed Cupu a samozřejmě na olympijské zlato Mirky Knapkové. To byly fajn příběhy.
– Jakou metodu jste použil na veslařku Knapkovou? S natrženým mezižeberním svalem by většina z nás nemohla ani chodit, natož veslovat.
Myslím si, že jsem za ta léta získal určitou zkušenost, jak vyhodnotit závažnost zranění a jak hledat kompenzační mechanismy. Je dost těžké to laicky vysvětlit, aby to nebylo příliš zjednodušené, nebo naopak příliš komplikované. Důležitá byla Mirčina vůle a vůbec povaha. S tím musí medicína počítat, zapojit do léčby znalost člověka, jeho úzkostí a osobnostních rysů.
– Propojujete vlastně tělo a duši. Proč je to v medicíně pořád tak vzácné?
Ve fyzioterapii ani ne, ale je pravda, že v klinické medicíně se to často podceňuje. Jenomže když máte jakoukoli negativní myšlenku a stresovou situaci, je to chemie. A opačně – váš somatický problém ovlivňuje přes tyto chemické procesy vaši psychiku. Jde o uzavřený kruh příčin a následků. V některých případech může být primární somatický problém, i ten vede k negativním psychickým a sociálním dopadům. U jiného pacienta může být primární naopak sociální problém – rozvod, strach z neúspěchu a podobně. Pokud pacient tyto komplikace nedokáže správně přečíst, respektive ovládnout, mohou se u něho objevit do té doby latentní somatická onemocnění. Proto když mám pomoci sportovci, je pro mě důležité znát ho delší dobu. Řada onemocnění vychází z příběhů, které pacient prožil nebo právě prožívá. To, že vás vyhodí z práce nebo se rozvádíte a najednou dostanete nějakou nemoc, spolu hodně souvisí. A odvíjí se od toho i správné nastavení léčby.
– Už jsme zmínili Jaromíra Jágra. Čím je tenhle „funkční veterán“ fyziologicky výjimečný?
Vedle jiných genetických předpokladů má absolutně geniální úroveň gnostických funkcí. Zjednodušeně to znamená, že jeho schopnost vnímat tělo a pohyb je daleko lepší než u ostatních. Když mu dáte pět hokejek s nápisem a pět bez nápisu, po střelbě vám rozdělí, jaká byla jaká, aniž je viděl. Má ohromný cit pro detail, dokáže rozpoznat úplně nepatrné maličkosti. Trénuje neustále se zaměřením na prožitek, a to i ve chvílích, kdy posiluje. Skoro nedělá atletickou přípravu, neskáče přes překážky, nejezdí na běžkách. Dělá to, co třeba karatista, který chce rukou zlomit komín cihel: trénuje donekonečna prožitek pohybu. Nedávno na svém Twitteru uveřejnil některé své tréninkové metody, kde cvičí se zátěží a podobně. Rozhodně nedoporučuji tyto metody přejímat, zejména ne mladým sportovcům. To všechno je možné používat pouze od určitého věku a za předpokladu vysoké úrovně vnitřního vnímání svého těla.
– Další slavné jméno: fotbalista Tomáš Rosický. Mohl být určitě ještě větší hvězdou, ale prý má špatné návyky z dětství…
Nemyslím, že jeho problémy vyrůstají jen ze svalové nerovnováhy a nedostatečného tréninku v raném období. Těch vlivů je víc. Někdo má problém s achilovkou a za dva týdny je v pohodě. Tomáš ne. A není to jenom v ortopedické rovině, v jeho případě hraje roli biochemie.
– Léčil jste i japonského kladiváře Kojiho Murofušiho. Chtěl ukončit kariéru, ale vy jste mu pomohl takovým způsobem, že získal bronz na olympiádě v Londýně. Jak tato spolupráce vznikla?
Děláme ročně až sto kursů v zahraničí, mimo jiné i v Japonsku, a Koji se jednoho z nich zúčastnil. Ta naše metoda vychází z vývojové kineziologie, to jest z motorického vývoje. Koji je hodně vzdělaný, a kromě toho má podobné vnímání pohybu jako Jaromír Jágr nebo Jan Železný. Umí poslouchat, má představu. Při diskusích s těmito lidmi se sám učím, některé jejich poznatky mi dají mnoho pro jiné oblasti mé práce. Celý život třeba dělám s postiženými dětmi. A díky profesionálním sportovcům můžu právě dětem hodně předat: lépe chápu principy řídících funkcí centrálního nervového systému, které se promítají i do dětského věku nebo z něj dokonce vycházejí.
– Problémy s bolavou nohou jakéhokoli sportovce jsou oproti dětem, které už třeba nikdy nebudou chodit, v podstatě malichernost. Jak se s tím při léčbě špičkových profesionálů – všech těch hokejistů, atletů či tenistů – srovnáváte?
Když člověk selže na olympiádě, nepovažuji to za nic, co by hrálo v životě nějakou zásadnější roli – ve srovnání třeba s tím, že se někdo naučí znovu chodit nebo naopak chodit přestane. Proto se snažím sportovcům jejich pohled trochu rozšířit. Považuji za důležité, aby ztratili takovou tu urputnost a aby místo toho získali perifernější vidění, nadhled.
– Vy nadhled máte. Viděl jsem vás při spoustě sportovních úspěchů, ale nikdy jste se divoce neradoval, nenervoval, neprožíval emoce. Býváte opravdu tak klidný, jak vypadáte?
Nejsem moc fanoušek. Samozřejmě, úspěchy mě baví, neúspěchy mrzí, ale prožívám to vnitřně. A snažím se to řadit do celkového kontextu života. Navíc není dobré být fandou, pak nemůžete informace vyhodnocovat úplně racionálně a objektivně.
– Jedním z vašich nejslavnějších pacientů byl Václav Havel, toho jste léčil prakticky od revoluce. Co vám to osobně přinášelo?
S Václavem Havlem jsem byl od roku 1990 téměř při všech jeho obtížích, několikrát i hodně blízko smrti. Starat se o tyto pacienty je trochu komplikovanější. Jste pod mediálním tlakem, nesmíte udělat chybu a možnost lepšího přístupu těchto pacientů k medicínské péči znamená i řadu různých lékařských názorů, často kontroverzních. A právě dostupnost některých těchto superspecializačních expertiz spojených s extrémními obavami typu „co všechno se může stát“ ohrožuje zdraví slavných pacientů někdy více než vlastní nemoc. Jsem přesvědčen, že jednoduché postupy, které respektují lidskou přirozenost, jsou leckdy užitečnější než encyklopedické a vědecky podložené izolované znalosti.
– Vždycky mě zajímalo, proč člověku s takovým chorobopisem, jaký měl Václav Havel, doktoři striktně nezakázali kouřit a pít.
Ono je to těžké. Snažím se respektovat povahové vlastnosti každého člověka a jeho svobodná rozhodnutí. Člověk by se měl snažit potlačit neduhy sám za sebe, nemá se to dít přes zákazy. Když mi někdo řekne, ať čtrnáct dní odpočívám a neukazuji se na klinice, tak stejně vím, že když tu nějakou dobu nic neudělám, budu pak akorát ještě více zavalený nevyřízenými úkoly. Konkrétně Václav Havel ale kouření po svém onemocnění plic významně omezil.
– Překvapilo vás, jakého se nakonec dožil věku?
Ano. Při jeho způsobu života a při tom, co prožil a jakou měl anamnézu, je to až neuvěřitelné. Několikrát opravdu přežil svou smrt a myslím, že pak už s ní zůstával tak nějak intuitivně spojen. Byl jsem u něho půl roku předtím, než zemřel. Seděli jsme a on povídá: „Až budu mít půl roku do konce života, řekni mi.“ Když jsem se ho zeptal, proč to chce vědět, odpověděl: „Protože bych začal zase kouřit.“
– Mimochodem, zkoušel jste někdy Václava Havla přinutit k nějakému sportu?
Byl jsem asi jedním z mála, kdo ho v pozdějším věku viděl hrát basket, tenis i fotbal – při jeho dovolené, když byl ve stadiu rekonvalescence.
– To si vůbec nedokážu představit! Jak mu to šlo?
Byl jsem celkem překvapený. Měl docela odhad, při basketu byl schopen dát i několik šestek. Ani na fotbal nebyl úplně nešikovný. Vím, že jsme tehdy hráli malý fotbálek i s ochrankou a jemu to celkem šlo. Už si ale nepamatuji, jestli dal nějaký gól (usmívá se). Celkově ovšem pohyb, natož sport, příliš neuznával. Vždycky říkal, že tělo je na to, aby nosilo hlavu. Spousta lidí okolo mi říkala, že by měl běhat, plavat, jezdit na kole. Ale já věděl, že by to nepatřilo k jeho egu. Nebylo to něco, co by měl rád. Proto nemělo smysl ho nutit. Na druhou stranu, když už se do sportování pustil, nebyl úplně nešikovný.
– Existuje někdo, komu byste z přesvědčení nepomohl?
Jsou samozřejmě lidé, se kterými mám určitý problém, ale nechci a ani nemohu to takhle rozlišovat. Nemoc koneckonců dává i prostor k vnitřnímu zamyšlení a vnitřní proměně, k nastoupení nově promyšlené cesty. U řady lidí jsem s nimi něco takového prožil a vždy to bylo velmi zajímavé.
– Stalo se vám někdy, že jste si v rámci své profese řekl: Tak tohle jsem podělal?
Stává se mi to denně! Nikdy si nesmíte myslet, že jste dokonalý. Neustále musíte hledat zpětnou vazbu. Dneska třeba vidím, že nová generace, kterou jsme vychovali, je ve spoustě věcí lepší než já. Musím to respektovat a spíše se mladým lidem snažit vytvářet prostor, aby mohli své kvality uplatnit.
– Sedíme spolu v supermoderním Centru pohybové medicíny, které jste otevřel před pár měsíci. Jste už díky svým schopnostem, dovednostem a kontaktům finančně za vodou?
To nemohu říct. Nic z toho, co dělám, není prioritně kvůli momentálnímu generování peněz. Je to určitá kapitalizace energie, vlastně taková jiná varianta druhého pilíře důchodové reformy (usmívá se). Jinak peníze potřebuji jen k tomu, abych si mohl zaplatit čas: když mám například problém s autem, tak aby mohl někdo přijet a postarat se o to. Peníze investuji také do své další práce včetně výzkumu. Nepotřebuji ferrari.
– A čím jezdíte?
Mám lexus. Neříkám, že jsem chudý. Ale určitě nejsem bohatý tak, abych s tím vyžil celý další život. Začal jsem vydělávat až hodně po třicítce. Do té doby jsem musel žít skromně. Motiv své práce nemůžete vidět v penězích, to pak nefunguje vaše odbornost. Když se budu Jágrovi dívat na koleno nebo Štěpánkovi na loket, nemohu uvažovat o tom, kolik mi za to dají. Stejně tak nemohu přemýšlet, kolik stojí ten a ten preparát, za který dostanu tolik a tolik provize. Takovým říkám doktor Pětistovka.
– Když už jsme u toho, platí vás sportovci paušálně, nebo dostáváte honoráře za jednotlivé seance?
Žádné privátní dohody nemáme. Jaromír Jágr mi dá třeba vybavení na hokej pro mého syna, ale že bych s ním měl nějaký velký byznys, to ne. Ani nechci. Léčení slavných sportovců ze mě nedělá milionáře. I Václava Havla jsem ošetřoval spoustu let, ale teprve až v posledních letech jsem za to měl oficiální plat, nějakých deset tisíc měsíčně.
– Při velkých sportovních akcích, jako je Davis Cup nebo mistrovství světa v hokeji, je to více?
Ani za takové šampionáty nemáte moc peněz, snad jen Davis Cup je placený o něco lépe. Neptám se ale dopředu na částky, které mi za to dají. Prostě mě to tolik nezajímá.
– Léčíte jiné, ale i vy sám máte vážné onemocnění – Bechtěrevovu chorobu, která dokáže člověka zcela paralyzovat.
To je pravda, ale její vývoj je individuální. Mám problém s pohyblivostí páteře a měl jsem několikrát těžký zánět duhovky. Už když jsem sportoval, trápila mě řada příznaků – tehdy jsem si je samozřejmě nespojoval s Bechtěrevovou chorobou – jako třeba záněty achilovky či větší zatuhlost. Postupně se ta nemoc rozvíjí, snažím se najít k tomu přirozený přístup. Nesmím rezignovat, podlehnout tomu. Naopak chci lidem ukázat, že i s takovým typem nemoci se dá žít a pracovat, nestěžovat si. Proto o tom i mluvím.
– Jak moc vážná tahle choroba je? V některých případech končí invaliditou.
Existují určité formy jejího vývoje, u mě to vypadá tak nějak pozvolně. Každý rok se mi hůř vstává, chodí, spí – souvisí to ale i s věkem. Zatím tak nějak… žiju.
– Bolí vás to teď?
Momentálně to není tak hrozné. Posledních pár dní se mi těžko spalo, ráno jsem sotva došel do práce, ale pak to zase přejde. Když cítím, že přichází zhoršení, musím dělat určitá opatření.
– Bojíte se kvůli nemoci budoucnosti?
V pozdějším věku asi budu mít větší obtíže. Přispěla k tomu i gymnastika, měl jsem hodně úrazů. Je třeba se s tím vyrovnat. V pozdějším věku je například nutné stále trénovat mozek – pak totiž lépe funguje i vaše zdraví.
Přidejte odpověď