Reforma v příspěvcích pro postižené způsobila zmatky na úřadech i v rodinách handicapovaných. Následující případ svědčí o nepřilís jednotném postupu úřadů a značné míře subjektivity v posuzování.
Úřady nejen odebírají na příspěvcích, ale naopak mohou kvůli nejednotnému postupu i přidávat K tomu může dojít, když se věc dostane k jinému úředníkovi.
Výsledek posouzení tak zřejmě záleží i na osobním momentálním postoji úředníka.
Například paní Eva má sedmiletého autistického syna, který má hyperaktivní syndrom.
„Mezi lidmi je nervózní, nerespektuje běžné příkazy a zákazy, nebere si ponaučení, je nejistý, je problém se s ním pohybovat na veřejnosti, protože nemá žádné zábrany, nemá ani pud sebezáchovy. Jakákoli malá změna ho vykolejí, začne dělat scény. Navenek ale působí jako rozmazlený fracek,“ popsala Eva.
Třeba v autobuse dostane buď záchvat úzkosti a paniky, anebo v něm potřebuje chodit a obtěžovat cestující.
Čím vyšší stupeň ze čtyřstupňové škály lékaři postiženému člověku přiřknou, tím vyšší příspěvek na péči si pak může nárokovat.
Řada lidí v posledních letech klesla o stupeň, někdy i dva níže, což představovalo ztrátu třeba i šesti tisíc korun měsíčně. Lidé si přitom stěžovali, že posudkový lékař je ani neviděl a hodně záleželo na úsudku sociálního pracovníka, který vyplňuje dotazník.
Vzhledem k tomu, že využívání veřejné dopravy je prakticky nemožné a musí s chlapcem jezdit autem desítky kilometrů měsíčně do specializovaných center a do školy, snažila se Eva získat příspěvek na auto.
Příspěvek představuje 200 tisíc korun na deset let a je určen pro osoby s těžkou tělesnou vadou, nebo „hlubokou mentální retardací“.
Při prvním posudku byl Evin syn zařazen do II. stupně postižení, k čemuž náleží příspěvek na péči ve výši 6000 Kč měsíčně. Žádost o příspěvek na auto byl ale zamítnut.
Zkusila to znovu. Žádost šla k jinému posudkovému lékaři, opět nepochodila, ale zato byl její syn přesunut do vyššího stupně, a to přesto, že se jeho zdravotní stav nijak nezměnil a matka svou výpověď také nijak neměnila.
Výše příspěvku se tak zvedla o tři tisíce korun měsíčně, navíc jim byl uznán příspěvek na mobilitu ve výši 400 korun měsíčně určený na pohonné hmoty pro časté jízdy.
„Přijde mi, že teď už na nás pohlíželi kompetentní úředníci jinak a zohlednili spoustu věcí, které předtím byly opomíjeny,“ míní Eva.
„To teď naši situaci podstatně zlepšilo, díky navýšení budeme schopni na nový automobil ušetřit,“ dodala.
Udivila ji však míra subjektivity postoje úřadů. Například žádný posudkový lékař jejího syna nikdy neviděl. Za celou dobu komunikovala jen se sociálními pracovníky. A i ti se měnili, což asi mělo vliv i na změnu úředního postoje.
„Jednou jsem šla namítat na místní Okresní správu sociálního zabezpečení, že nesouhlasím s tím, jak případ posuzují. Kluka jsem neměla kam dát, tak jsem ho vzala s sebou. Paní doktorka se ho zeptala na jednoduché věci, zeptala se ho, jestli jezdí k babičce, a on odpověděl, že ano, tak mi bylo naznačeno, že nemáme na nic nárok, když máme zdravé dítě,“ vyprávěla Eva.
Podle ní záleží i na detailech. Např. slyšela, jak si musí při psaní zpráv dávat pozor na slovíčka.
„Nemůže se jen napsat, že ‚dítě má problém se stravou‘, ale že se ‚dítě samo nenají, pomáhá se mu, podává se mu lžička‘. Záleží i na doktorovi, ke kterému chodíte. Když to napíše obecně, přizná se obvykle první stupeň, když se dopodrobna rozepíše, je to třetí,“ míní.
invArena
ilustrační foto: Ian Britton freefoto.com
Ano, je to přesně tak. Žádala jsem si o ZTP průkaz a PNP ještě před operací, protože mi dělal pohyb velké problémy. Před novým zákonem mi to vše zamítli. Tak jsem si řekla, podám to znovu po operaci a jak bude nový zákon. Sociální šeření vůbec není o tom, člověka posoudit, ale o tom jak kdo má vybavenou domácnost a jaký má majetek.
Po TEP kyčle- po operaci mi opět nic nedali, jen prý TP průkaz, který je mi k ničemu, protože bydlíme na vesníci, do autobusu nevylezu a všude to mám daleko. Posudkový se k tomu vyjádřil tím způsobem, že nezvládnu hned po operaci jen péči o domácnost. To, že byl se mnou manžel po operaci doma, nikoho nezajímá, bez něj bych byla celý den o hladu atd. To nikoho nezajímá. Přitom bych ty výhody měla stejně jen do doby, než se vše zhojí a budu moci normálně fungovat, na delší dobu bych to ani nechtěla. Prostě nemám nárok. Budu podávat odvolání a poté i žalobu.
Chyba je v metodice, která nenutí, aby se ke každé žádosti přistupovalo stejně – úředníkům je jedno, když posudkový napíše jen pár obecných vět nebo zda popíše případ detailně. Patrně i socální pracovnice si zpracovávají dotazníky tak porůznu. Pak jsou stejné případy hodnoceny různě a samozřejmě nespravedlivě. Když už stát „musí“ šetřit, tak ať šetří u všech stejně, a ne jednomu míň druhému víc, jak se říká v té říkance. V tom by mělo MPSV také rychle zapracovat. A skoro mi to připadá, že se ubírá jen těm, u kterých se předpokládá, že nebudou moc křičet. Přijde mi zajímavé, že neznám případ, že by se medializovalo nějaké snížení příspěvků těm minoritním nepřizpůsobivým. Vždycky v televizi vidím jen nějakého „gádžu“, kterýmu ublížili. Jak je to možné?