Počet dobrovolníků v Česku roste. Pracují ve stacionářích s hendikepovanými či docházejí do nemocnic za dětskými pacienty i za seniory, které jejich rodina opustila. Dobrovolníky už nejsou jen mladí lidé, ale přibývá už i lidí středního věku nebo dokonce seniorů.
reportáž České televize
Martina Kotoučková má sama 3 děti doma a tady další potřebné. V boskovickém stacionáři se navíc stará o mentálně postižené, bez nároku nad odměnu, dobrovolně.
Martina:
Původně jsem si představovala, že bych pracovala s bezdomovci nebo narkomany, ale nakonec mi nabídli v Blansku na charitě, že bych mohla pracovat s mentálně postiženými, takže jsem si to přišla vyzkoušet, ta práce se mi líbila, začalo mě to hrozně bavit, takže jsem ráda, že můžu sem chodit.
Lidí, jako je Martina, kteří mají chuť zdarma dělat něco pro druhé, přibývá. Před 15 lety jich bylo 10 tisíc, dnes přes 15 tisíc. Každého dobrovolníka stacionář, který má sám málo lidí i peněz, vítá.
Renata MUSILOVÁ, vedoucí střediska Betany Boskovice:
Pro nás je to veliká podpora pro tým pracovníků, když Martina přijde jednou za čas, nechodí vlastně pravidelně, jak ostatní, tak je to takový veliký povzbuzení. Přinese takovou radost a nadšení jako do práce, taky pro ty uživatele, kteří ji rádi vidí, mají ji rádi, tak je to takový prostě sluníčko, který mezi nás dochází.
Jana Sadvárová, která chodí dvakrát týdně za pacienty do nemocnice, nechce být jen užitečná. Bere svoje dobrovolnictví jako splátku zdravotníkům, kteří léčili její dceru. Do Fakultní nemocnice Brno dochází stejně jako devadesátka dalších dobrovolníků ze sdružení Motýlek zpříjemňovat pacientům pobyt.
Jana SADVÁROVÁ,
Ty děti jsou citlivější prostě. Tam si musíte najít ten vztah, nějak se snažit to dítě zaujmout, aby nabralo důvěru. Malá myška, klubko nití, co dřív malé kotě chytí? Máma velí, konec hraní, v pelíšku si chystej spaní. Na oddělení nám vycházejí vstříc, jsou rádi, že jezdíme za dětma, že se jim věnujeme, protože když je tady dítě samo, tak se mu stýská po mamince a my mu vyplníme ten čas a zaujmeme ho.
A o to stejné jde i 30 mladým studentkám střední zdravotnické školy. O motivech dobrovolníků by se dalo debatovat hodiny. Všichni se ale nakonec shodují, že ten největší je být prospěšný. I ony chodí za pacienty, tentokrát však za těmi nejopuštěnějšími do zdravotně sociálního centra Uherskohradišťské nemocnice.
Dana LIPOVSKÁ, mluvčí Uherskohradišťské nemocnice:
Myslím si, že to má obrovský význam pro psychiku klientů a pacientů, protože když si představíte, že člověk tráví v nemocnici víc než třeba měsíc nebo i víc než týden, není to příjemná záležitost, nejste zdravý, potřebujete pomoc ostatních, takže každý, kdo přijde a snaží se vás zabavit, a to ve chvíli, kdy příbuzní nemohou chodit a někteří nechtějí chodit, což je smutné, tak každá taková pomoc je vítána.
Barbora RÁČKOVÁ, dobrovolnice :
Mně to dává pocit štěstí, že můžu být s lidma, kteří jsou prostě šťastní za to, že jsou se mnou, za mojí přítomnost. Každý člověk nechce být sám, a když je s někým druhým, tak je prostě šťastný.
Podle ředitele občanského sdružení Hestia, které dobrovolníky školí, se začínáme přibližovat Západu.
Jiří TOŠNER, předseda občanského sdružení Hestia:
A řekl bych, že pomalu stoupá věkový průměr dobrovolníků, ve světě je tak 35 let, u nás byl dlouho 20 – 25, ale nyní už máme řadu projektů, kde sami senioři pomáhají v mateřské školce, jiným seniorům a podobně. Je to o zrání společnosti.
foto: PhotoRack
Přidejte odpověď