Tělesné tresty v dětství mohou za to, že začala koktat. S tímto handicapem bojuje dodnes, přesto se nevzdává a se svým životem bojuje dál.
Každý den plní čekárny psychologů klienti, kteří se nedokážou vyrovnat s problémy, jež před ně postavil život. Žena, se kterou jsme si naplánovali setkání, ve své osobě koncentruje takovou plnou čekárnu. Přesto pomoc psychologa nepotřebuje a na první pohled před vámi sedí spokojená a vyrovnaná lidská bytost.
Dnes už skoro nejde poznat, že se kdysi trápila vadou řeči. Ale právě to bylo důvodem, proč jsme ji oslovili. Abychom se dozvěděli, jak se s tímto handicapem žije a jak to ovlivnilo její život. Její vyprávění však odhalilo mnohem víc životních problémů, se kterými se musela vyrovnávat.
Děvětatřicetiletá Andrea Musilová, bydlící v menší vesnici na Jihlavsku, do svých pěti let hovořila plynule a byla prý velmi upovídané dítko. Pak ale nastal zlom, když po rozvodu svých rodičů prožila trauma.
Její nevlastní otec se k ní nechoval nejlépe. Možná i tím, že byla hodně živá, nastolil otec tělesné tresty – po jednom takovém přestala mluvit.
Máma ji sice vzala k lékaři, ale tam řekli, že je to šokem a že to přejde. „Svým způsobem měli doktoři pravdu – začala jsem mluvit, ale zadrhávala jsem se. Tenkrát se hovořilo o koktavosti – dnes přes rok chodím na plicní a je to bráno jinak, dostávám „dýchadlo“ a dost mi pomáhá.“
Jak vypráví, celých osm let na základní škole bylo pro Andreu utrpením. Spolužáci se jí smáli a za totality nebylo ani od učitelů pro jakýkoliv handicap pochopení.
„Takže i když jsem dostala z písemky lepší známku, byla jsem vyvolaná před tabuli. Tam jsem ale mlčela – šla jsem si sednout nejen se špatnou známkou, ale i s posměchem od spolužáků. Rozhodla jsem se v tu dobu, že nemá cenu se učit a půjdu třeba i ke kravám.“
Jistý zlom nastal asi v páté třídě, kdy ji lékaři poslali na léčení do Kyjova. Vrátila se sice s tou samou diagnózou, ale alespoň prý byla schopna komunikovat. Měla stále potíže s některými písmenky nebo spojeními, a toto přetrvává ve zmenšené míře dodnes. Osamocená si tak vytvořila svůj svět.
Dnes již s úsměvem Andrea vzpomíná na dobu, kdy si s kamarádem, který taky zadrhával, šli do mléčného baru koupit kakao. Nejprve on: Ka ka, pak ona: Ka ka. „Oba jsme raději utekli,“ směje se Andrea.
Tehdy ale byla tak nešťastná, že se pokoušela otrávit. Chodila po poli a sbírala jed na krysy a jedla ho. „Nejdříve mi bývalo z toho špatně, ale pak jsem si zvykla.“
Po skončení základní školy šla opravdu na zemědělku. Bydlela na privátu, a cítila to jako vysvobození. „Nikdo mě tam nesoudil a nevšímal si, jak mluvím, měla jsem pocit, že někam patřím,“ říká Andrea.
Nabytá svoboda ale měla být brzy tvrdě zaplacena. Andrea spadla do pasti drog. O drogách se po čase svěřila rodině. „Nevím, co pomohlo víc – zda smutek mámy či lítostné oči mého táty (který mne nikdy nesoudil), anebo snad i dost rozzlobený bratr, který mě jednou tak našel a bil do mě s tím, že mě radši sám zabije, než to svinstvo,“ popisuje Andrea.
„To bylo naposled, co jsem si něco vzala. Začala jsem hledat nějaký smysl života, čekala jsem, až se mi očistí tělo od drog a plánovala jsem mít rodinu.“
V jednadvaceti se jí narodila zdravá holčička. Vychovávala ji ale sama. Po pár letech si našla o dvanáct let staršího přítele a nastěhovala se k němu. Prý ho znala již z dřívějška, milovala ho a věřila mu. Dokonce tak, že se nechala zadlužit a on ji pak v tom nechal.
„Abych se z toho dostala, odešla jsem za prací na Moravu do fabriky na třísměnný provoz. Dělala jsem stále dvanáctky a jednou za měsíc jsem měla volnou neděli. Splácela jsem měsíčně sedmnáct tisíc, abych zabránila exekucím. Nejhorší na tom bylo, že jsem první rok, kdy byly splátky nejvyšší, neměla u sebe svoji dceru,“ říká Andrea se slzami v očích.
Když překonala nejhorší a výše splátek se jí snížila, vrátila se k mámě a své dceři. „Pořídila jsem si chov psů a ti mi vydělávali dost tak, že se dluh rychle zmenšoval.“
Byla prý unavená jak tělesně, tak duševně. V tu dobu potkala muže, který hýřil humorem a nic pro něho nebyl problém. Nabídl jí pomoc a ona se i s dcerkou k němu přestěhovala. Brzy otěhotněla.
„Po krátké době jsem zjistila, že je to velký lhář. Kromě toho bydlel s rodiči ve strašných hygienických podmínkách,“ popisuje Andrea svůj další životní omyl.
Naštěstí jí v té době nabídla kamarádka možnost bydlet u ní v 1+1 s tím, že nemusí přispívat na nájem, dokud si něco sama v Jihlavě nenajde. I to jí prý velmi pomohlo.
Vada řeči Andree již ve vyjadřování nevadí. Během svého života vyhledala i alternativní léčitele, zda by jí s vadou řeči nepomohli. Zkoušela různá cvičení na procvičení správného dýchání, protože věří tomu, že problémy nejsou jen psychického rázu. Doby, kdy si nedokázala koupit lístek na nádraží, jsou naštěstí dávno pryč.
Při našem rozhovoru byla její vada řeči téměř neznatelná. Situace se prý zhorší při stresu nebo ve větším kolektivu, kdy mluví více lidí naráz.
ilustrační foto: earl MorgueFile
| Lubomír Maštera | |
| Odkaz: | http://www.jihlavske-listy.c |
Přidejte odpověď