Kdo je ochoten darovat ledvinu nebo třeba kus jater, má ze zákona právo na náhrady výdajů v plné výši i na ušlý výdělek během doby operace a rekonvalescence. Ale pozor, všechny doklady o výdajích by si měl dárce uschovat, aby mu byly tyto výdaje proplaceny.
V § 28b odst. 1 transplantačního zákona je stanoveno, že žijícímu dárci orgánu náleží náhrada účelně a prokazatelně vynaložených výdajů a rozdíl mezi ušlým výdělkem a obdrženou náhradou mzdy, platu nebo obdrženým nemocenským, který mu vznikl dočasnou pracovní neschopností v souvislosti s odběrem orgánu.
V § 28b odst. 2 transplantačního zákona je poté výčet náležitostí, které musí žádost o výplatu náhrady výdajů a ušlého výdělku naplňovat, a to zejména doklady osvědčující výši prokazatelně vynaložených výdajů a výši ušlého výdělku.
Ale pozor – i tady je omezení, výše náhrady je totiž pouze do dvojnásobku průměrné mzdy, tedy letos do maximálně zhruba 80 tisíc korun.
Podle § 28b odst. 5 transplantačního zákona je specifikována výše poskytovaných náhrad tak, že dárci se uhradí náhrada výdajů a ušlý výdělek v prokázané výši, nejvýše však ve výši dvojnásobku průměrné mzdy v národním hospodářství, vyhlášené a zveřejněné Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR ve Sbírce
zákonů pro účely zaměstnanosti. Do náhrady výdajů se nezapočítává náhrada cestovních výdajů dárce hrazená podle zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění. Cestovní výdaje jsou tedy hrazeny dle ustanovení § 35a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.
Transplantační zákon ovšem počítá s tím, že zdravotnické zařízení dárce poučí o možnosti a podmínkách podání žádosti o náhradu nákladů a ušlého výdělku (§ 28b odst. 3 a 6 transplantačního zákona)
Obecně platí, že darování musí být dobrovolné a bezplatné a zakazuje se jakákoli úplata a komerční charakter.
Darují se i lidské tkáně a buňky, např. zárodečné.
Podle zákona č. 296/2008 Sb., o zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk musí odběrové zařízení zajistit, aby darování tkání a buněk nebylo zdrojem finanční ani jiné náhrady; dárce může obdržet pouze náhradu účelně, hospodárně a prokazatelně vynaložených výdajů spojených s darováním. Klinika, která odběr provedla, hradí dárci na základě jeho žádosti účelně, hospodárně a prokazatelně vynaložené výdaje spojené s darováním zárodečných buněk. Jejich náhradu může požadovat na příjemkyni, které má být provedeno umělé oplodnění.
Toto ustanovení je však poměrně vágní a neurčité, protože hovoří o „hospodárně a prokazatelně vynaložených výdajích“, aniž by je jakkoli specifikovalo či upřesňovalo, jakým způsobem má být jejich rozsah konkrétně doložen a výše možné náhrady není nijak zastropována. Proto se poskytování náhrad za darování vajíček a spermií stává nástrojem propagace odběrových zařízení či reprodukčních klinik. Prakticky je tak výše poskytování náhrad založena s nadsázkou na tržním principu.
Ani unijní tkáňová směrnice není nijak konkrétní a je na jednotlivých státech EU, jaké podmínky stanoví pro způsob a rozsah poskytování náhrad výdajů či nepříjemností spojených s darováním buněk. Významné je to, že je nemožné objektivizovat či kvantifikovat výši náhrad za darování v souvislosti s neurčitým pojmem „nepříjemnosti“, což vede ke vzniku diametrálně odlišných přístupů k nastavení podmínek v různých státech EU a je tu silná vazba na tržní prostředí a reprodukční turistiku.
Důležité jsou také daně. I v Česku platí, že náhrady za darování orgánů nebo tkání se nezdaňují.
Počty dárců rostou skoro u všech orgánů. Kromě plic, těch se ročně vymění jen kolem 20. V některých dalších případech se pacienta podaří zachránit hlavně díky příbuznému, který orgán poskytne.
Přidejte odpověď