MF DNES pro vánoční vydání vybrala příběhy, které přinesl letošní rok. Tím nejsilnějším byl bezesporu návrat učitelky Hany Volfové (foto), která je na vozíku.
„Nic jsem jim neřekl, bude to překvapení,“ těší se ředitel Milan Knápek. Zaklepe a rázně vezme za kliku třídy.
Jenže 6. B je zamčená.
Stojíme na chodbě Základní školy Žerotínova ve Valašském Meziříčí a smějeme se.
Knápka to však z míry nevyvede. „Najdu je,“ hned slibuje a spěšně odchází.
Společně s učitelkou Hanou Volfovou se vydáváme za ním. Kola vozíku, na kterém sedí, tiše kloužou po podlaze.
Už nacvičenými pohyby projíždí sedmačtyřicetiletá žena dveřmi na chodbě a obsluhuje schodolez, který ji vyveze do druhého patra.
Jezdí tudy od září a podle dostupných informací je jedinou učitelkou v českých základních a středních školách, upoutanou na vozík. Vrátila se sice „jen“ na dva dny v týdnu, a ne zrovna za katedru, ale i tak to byl návrat slavný a přivítání dětí až dojemné.
„Neexistují na to statistiky, ale nikdy jsem neslyšel o žádném učiteli, který by učil z vozíku. Pár jich je až na vysokých školách,“ potvrzuje předseda Národní rady osob se zdravotním postižením Václav Krása a nadšeně dodává, že jde o „výbornou zprávu“.
„Je to dobře pro všechny. Děti nebudou rozlišovat lidi s postižením a bez,“ souhlasí Volfová.
Její životní osud je natolik ojedinělý, že jej regionální redakce MF DNES vybrala jako nejzajímavější příběh letošního roku.
Stačil jediný pohyb
Když Volfová ze školy před dvěma lety na konci června odcházela na prázdniny, byla naprosto zdravá. Rozloučila se s dětmi, které vedla od první do třetí třídy, a těšila se na dovolenou i na to, že po prázdninách přijdou další prvňáci.
Pak stačil jediný pohyb a všechno bylo jinak.
„Sklonila jsem se k zemi, a když jsem se narovnala, začalo mě hrozně bolet břicho,“ vzpomíná na první okamžiky událostí, které ji posadily na vozík.
Psal se 7. červenec 2010.
Lékaři později zjistili, že Volfové vyhřezla plotýnka. Na ní byl výrůstek, který se ulomil a dostal se do míchy.
Teď ale není na vzpomínky čas, místo toho míříme školní chodbou za dětmi, které učila před úrazem. „Paní učitelka,“ vykřiknou, když se Volfová objeví ve dveřích. Je znát, že mají radost. Nevidí se totiž často, Volfová je ve škole většinou až odpoledne.
„Jdu jen pozdravit, už mi po vás bylo smutno,“ říká dětem a omlouvá se kolegyni, že jí vyrušila hodinu dějepisu. Jenže teď už stejně mají všichni plnou hlavu Vánoc.
Děti se seběhnou kolem Volfové, některé ji obejmou, jiné aspoň pohladí po rameni.
Když je učila, byla mnohem vyšší než ony, teď se mezi nimi drobná a viditelně dojatá blondýnka na invalidním vozíku ztrácí.
Jenže nezdá se, že by si toho kdokoliv všímal. Tereza hlásí, že pořád hraje na flétnu, ale už má větší, Michal zůstal u fotbalu. Proberou přípravy na Vánoce i to, kdo zlobí. Samozřejmě nikdo.
Pak už se Volfová rozloučí, musí se dostat zpátky do své pracovny dole v přízemí. A to chvilku trvá.
Vystudovala speciální pedagogiku a k ní se teď zase vrátila. Soustředí se na logopedii, tedy nápravu výslovnosti.
Vrátit se na plný úvazek zatím nezvládne, většinu času jí zabere cvičení. S vozíkem ve třídě by navíc byly potíže.
„Sama potřebuji pomoc. Spoustu věcí nedokážu, nedosáhnu na ně. A třeba o tělocviku nemůžu ani uvažovat,“ přemýšlí Volfová, zatímco se pomaličku šine s plošinou ze schodů.
První kroky k samostatnosti už má za sebou. Díky veřejným sbírkám má bezbariérový byt a speciálně upravené auto.
„Lidé mi neuvěřitelně pomohli. Nejbližší, kamarádi i cizí lidé. Takovou solidaritu jsem nečekala,“ poděkovala Volfová. Zvyknout si na jiné řízení prý nebyl problém. Do auta a z něj se ale sama nedostane.
Je skálopevně přesvědčená, že vozík je jen dočasná pomůcka. Odhodlaná je tak moc, že už si málem ublížila. „Přehnala jsem cvičení, nevěděla jsem, že to dělám špatně,“ přiznává. Narazila totiž na fyzioterapeuta, který jí řekl, že v jejím případě je zbytečné se snažit.
Zafungovalo to jako červený hadr na býka. Volfová začala cvičit sama podle toho, co znala z dřívějška. A protože opravdu dřela, vychýlila si pánev.
Další odborník, kterému se dostala do ruky, už jí naděje nebral. Napravil, co se jí stalo, a vede ji dodnes. Ochrnutá byla od prsou dolů, teď už cítí svaly na břiše i zádech. Trochu reaguje i jedna noha.
„Potřebuji se postavit, abych se mohla vrátit do školy,“ přeje si meziříčská učitelka. A z očí jí sálá víra, že to dokáže.
Mladá fronta DNES
Petra Procházková
Přidejte odpověď