Před několika lety českobudějovická radnice zrušila provoz rehabilitačních jeslí. A místní matky neměly kam dát své děti. Založili si tak své vlastní.
„Tak jsme se do toho my tři pustily. Začínaly jsme na koleně. Neměly jsme prakticky žádné zkušenosti s provozováním takového zařízení, s vedením kolektivu, se psaním projektů,“ vzpomíná Vanda Polívková. Věděly však, že není cesty zpět…
Dnes patří Centrum Bazalka k nejvýznamnějším zařízením svého druhu na jihu Čech. Vanda Polívková je jeho ředitelkou, Věra Srdečná zástupkyní a Martina Koudelková je v dozorčí radě.
– Nejprve jste získaly dotace na rekonstrukci prostor. Pak jste prošly nejrůznějšími kurzy a školeními, získaly jste mezinárodní certifikát pracoviště ošetřovatelského konceptu bazální stimulace…
Když už jsme se do toho pustily, tak chceme nabídnout kvalitní služby. Před pěti lety jsme založily při centru i soukromou speciální mateřskou a základní školu. Takže všechny školou povinné děti mají individuální vzdělávací plány a každý den se jim věnují pedagogové, kteří rozvíjejí jejich schopnosti v rámci jejich možností. A otevřely jsme též rehabilitaci.
– Kolik dětí v současnosti centrum navštěvuje?
Specializujeme se na ty, které vyžadují nejvyšší míru podpory – laicky ležící děti s těžkým mentálním a fyzickým omezením. Často v kombinaci s epilepsií, postižením zraku či sluchu, některé mají sondu do žaludku. V posledních letech si nás také našli rodiče dětí s autismem, které mají zároveň mentální postižení. Týdenní stacionář máme nyní plně obsazený a v pořadníku jsou další žadatelé. Přes týden u nás bydlí šest dětí a dalších šest přichází na pár dní. Do denního stacionáře dochází 24 dětí. Školu navštěvuje 18 žáků, což je aktuálně také naše maximum. Ve školce máme šest dětí.
– Jak je provoz financovaný?
Poslední roky poměr financování sociálních služeb vychází takhle: třetina státní provozní dotace, třetina platby rodičů za službu. A třetinu musíme každý rok sehnat sponzorsky, což představuje částku zhruba tři miliony korun.
– Jak náročné je fungování centra?
Někdy si říkáme, že soudný člověk by do takového projektu nikdy nešel. Nemáme vůbec žádné jistoty ohledně provozních dotací na sociální služby. Každý rok s obavami sledujeme výsledky dotačních řízení a doufáme, že přežijeme. Ve škole je situace o trochu lepší – normativ na žáka je daný ze zákona.
– Co z darů platíte?
Řada sponzorů podporuje dlouhodobé projekty, například zachování rehabilitace. Pro představu – částka 750 korun zajistí každodenní rehabilitaci pro jedno dítě na celý týden. Během roku také běží projekty na nákup konkrétních pomůcek či vybavení – podvozky pro ortézy, které nehradí pojišťovna, polohovací pomůcky, zvedáky a spousty dalších věcí.
– Přispívají spíše lidé, nebo firmy?
Během let začínají převažovat individuální dárci. U firem jsme zaznamenaly velký propad při nástupu ekonomické krize. Máme však partnery, kteří s námi jsou od úplného začátku.
– Jak dárce oslovujete?
Pořádáním benefičních akcí, cíleně dopisy se žádostmi, psaním projektů na různé firemní i veřejné nadace a nadační fondy. Dárci nás mohou podpořit koupí výrobků našich klientů nebo partnerů, kteří nám věnují část z prodeje. Je to mravenčí práce, jež musí člověka bavit – a musí být přesvědčen o tom, že to dělá pro dobrou věc.
Kateřina Hovorková
Mladá fronta DNES
ilustrační foto: C’est moi! Flickr
Přidejte odpověď