Vzdělávat všechny děti společně bez ohledu na jejich přednosti či nedostatky, to je trend současného školství. Základní škola Letohradská v Praze dokazuje, že i dobrá myšlenka může špatně skončit. Má problém sehnat žáky, kteří žádné znevýhodnění nemají.
Po letech integrace dětí s různými vadami má problém sehnat žáky, kteří žádné znevýhodnění nemají. Stala se z ní novodobá zvláštní škola.
Třeťáci Filip s Mílou odcházejí s paní asistentkou na toaletu, jejich spolužačka Anička zas při hodině češtiny pověřuje svého kamaráda Jendu, aby za ni šel doplnit na tabuli, jestli se správně píše loď nebo loť.
Kluci chodí s doprovodem na toaletu kvůli onemocnění ledvin každou hodinu, Anička přijít k tabuli nemůže – je totiž postižená. Jen jeden žák třetí třídy pražské Základní školy Letohradská nemá žádnou poruchu učení či jinou specifickou vadu, která by ztěžovala jeho vzdělávání. Je to dvojče Aničky.
Přitom není řeč o speciální škole pro zdravotně postižené či jinak znevýhodněné žáky, řeč je o běžné základce, kde se před lety rozhodli pustit do tříd právě i děti znevýhodněné – například postižené, ze sociálně slabých rodin či rodin cizinců, kteří nehovoří česky. Spousta rodičů předškoláků z okolí však tento krok začala vnímat jako stigma a své potomky raději přihlašují jinam. Škola se změnila, aniž by to mohla nějak ovlivnit…
Učitelé se s tím statečně perou
„Vůbec jsem na to nebyla připravená, hodili nás do vody a plav. Aprobaci mám na němčinu, k téhle třídě jsem se dostala přes domácí vzdělávání, které jsem vedla. Kurzy speciální pedagogiky si dodělávám až teď,“ popisuje někdejší změny učitelka třeťáků Alena Janečková. Práce s takovými dětmi ji však baví a hodinu, na niž zavítala i reportérka MF DNES, zvládala bez problémů.
O patro výš u páťáků byla atmosféra mnohem bouřlivější. Žáci se na výuku nesoustředili, někteří neměli učebnice, neustále vyrušovali a navzájem se překřikovali.
„Přijde tatínek a prohlásí, že nedá synovi peníze na divadlo, protože já mám učit a on nebude sponzorovat nějaké kejkle. Od začátku školního roku mi nezaplatil ani pracovní sešity. Přitom vím, že na ně dostal peníze od sociálky,“ konstatuje učitelka Jana Nepodalová, která má ve školství čtyřicetiletou praxi. Tady se však stále učí něco nového. Ve třídě má Bulhary, Ukrajince, Vietnamce i Romy – občas se tak musí více zaměřovat na vysvětlování významu například dlouhých a krátkých samohlásek.
„Tyhle děti nemají až tak vývojové vady, ale jsou spíše znevýhodněné prostředím, ve kterém vyrůstají. Je to boj školy s rodiči, a ten škola většinou prohrává,“ vysvětluje Nepodalová.
Ta si v páté třídě musí navíc poradit ještě s jednou zvláštností. Na některé hodiny se rozdělují děti s vadami a děti bez vad a slučují se se čtvrťáky. V jedné chvíli tak musí ve třídě zvládat dvě paralelní výuky. Zkoušejí tu totiž učit i podle vzdělávacího programu takzvaných malotřídek.
Rodiče se začali škole vyhýbat
V křesle ředitele se za poslední roky vystřídalo už několik lidí, radnice chtěla školu už několikrát zrušit kvůli nedostatku dětí. V jejím okolí je totiž dost základních škol a rodiče si spíš vyberou výběrovou jazykovku než školu zaměřenou na děti s poruchami.
Řešení přišlo až letos v květnu. Zdejší škola se sloučila se základkou na Strossmayerově náměstí a školu v historické budově kousek od letenského parku nazvali „detašovaným pracovištěm specializovaným na žáky se specifickými vzdělávacími potřebami“.
Z dobrého záměru integrace znevýhodněných mezi děti bez vad se tu stal pravý opak. Integrují se tu spíše žáci bez poruch mezi znevýhodněné. Když sem rodiče nějakého žáka přihlásí, pak často jen proto, že si myslí, že na jejich děti nebudou kladeny příliš vysoké nároky. „Rodiče naši školu vyhledávají proto, že jejich dítě je nějakým způsobem pomalejší, potřebuje individuální přístup nebo chtějí, aby bylo v malém kolektivu,“ uvádí zástupkyně ředitele Božena Palusgová, která má školu momentálně na starost.
Palusgová si uvědomuje, že drží ochrannou ruku nad útvarem, který se velmi rychle může sesypat. Jako u většiny povolání, která nikdo nechce dělat, ji však práce se znevýhodněnými dětmi baví. Současný trend hledat pro dítě tu nejlepší školu, která z něj vyždímá maximum, jí není úplně vlastní.
„Není to jen o tom, hnát dítě na výkon. Důležité přeci je i to, aby se ve škole cítilo dobře,“ přesvědčuje Palusgová. Do její kanceláře zrovna vchází uklízečka. „Tady jsem vám přinesla to kafe,“ pokládá šálek na stůl. „Kolik vám dlužím?“ ptá se zástupkyně. „Ale, to nechte být.“ „Bere sedm tisíc a ještě mi chce platit kafe,“ komentuje to Palusgová. Také přestávky tu probíhají jinak než v běžné škole. Děti si chodí do kanceláře Palusgové hrát. „Ořezávají mi tu tužky,“ směje se zástupkyně a ukazuje na kyblík plný pastelek ořezaných do bezchybných špiček.
„Když jsme tu měli kluka s Aspergerovým syndromem, trávil přestávky buď u mě, nebo u paní hospodářky. V hodinách to s ním šlo, ale o přestávkách měl s dětmi často konflikty,“ vzpomíná Palusgová na dobu, kdy měli poměr dětí se vzdělávacími poruchami či postižením zhruba stejný jako těch alespoň papírově „normálních“.
Asistentů je málo
Integrace je jistě správná věc a rodiče běžných žáků by ji byli zřejmě i schopní akceptovat, kdyby byl ve třídách, kde je více dětí s poruchami chování a učení, dostatek asistentů. Ti jsou k ruce pedagogům. Jenže na ně nemají školy peníze.
V Základní škole Letohradská má asistentku nehybná Anička, ve třídě pomáhá ještě jedna asistentka s Filipem a Mílou. Ta by však měla být v páté třídě, kde je hodně cizinců a sociálně znevýhodněných dětí. Právě jako speciální asistentku pro menšiny ji radnice jako zřizovatel školy platí – a to o dost více než asistentky ke zdravotně postiženým.
Navíc nestačí jen dítě do běžné třídy zařadit, dát k němu asistenta a dál si ho nevšímat. Asistent by měl umožnit, aby se dítě zapojovalo do výuky, pomoct mu s komunikací se spolužáky a co nejvíce spolupracovat s učitelem. A to stále občas nefunguje. „Realita je většinou taková, že asistenti sedí celý den někde v rohu s jedním žákem s postižením a jsou vlastně izolovaní,“ vysvětlovala na podzimním kurzu pro asistenty lektorka z pořádajícího občanského sdružení Rytmus Michaela Němcová.
Největší díl práce a hlavně starostí tak zůstává na současných učitelích. Musí se umět s problémovými dětmi nějak „poprat“, i když téměř nikdo z nich na to nemá vzdělání (tzv. speciální pedagogika) a školení na práci s problémovými dětmi si dodělává většinou až posléze.
Není se tedy čemu divit, že dostat učitele do školy v Letohradské není jednoduché. Za stejný plat, jaký by dostali všude jinde, se tu v hodinách zapotí mnohem více.
http://www.idnes.cz/
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď