Od roku 1990 působí Iveta Jalová v komunitě Sant’Egidio, která už deset let pomáhá brněnským bezdomovcům. V sobotu pořádají ples na Biskupském gymnáziu. Z výtěžku připraví lidem bez domova už tradičně vánoční oběd. Deníku MfD poskytla rozhovor.
Minimálně jednou týdně se lidé z komunity potkávají na Římském náměstí s brněnskými bezdomovci. Poskytují jim jídlo, oblečení, čaj i kávu, ale také radu a své přátelství. Dávají sloužit mše a modlí se za ty, kteří zemřeli.
– Blíží se zima. Sehnali jste už pro brněnské bezdomovce něco, aby ji lépe přežili?
Minulý týden jsme jim rozdávali velké a teplé deky, sponzorský dar od rajhradské charity, v které jich víc než tři sta přebývalo.
– Býváte na „Římáku“ opravdu každý týden?
Ano, pravidelně vždycky od 17.30 připravujeme ve studentském centru v Kozí ulici bagety a pití, zatímco jedna naše kamarádka k tomu upeče pokaždé buchty. V 18.30 nás pak už na Římském náměstí čeká v ukázněné řadě tak osmdesát lidí. Dostanou jídlo, pití a o kousek dál rozdáváme oblečení. A pak si s nimi povídáme, případně jim zkoušíme konkrétně pomoci.
– Chodívají ti stejní lidé?
Za těch deset let, co tuhle službu děláme, přichází většina z nich pravidelně. Ale chodí i úplně noví, případně se různě střídají.
– A kolik z těch, které jste za těch deset let lépe poznali, už je mrtvých?
Odhaduju to tak na šedesát lidí. Mám takový seznam, protože když se za mrtvé pravidelně modlíme, pravidelně je všechny zmiňujeme.
– Jak dlouho můžou lidé na ulici vlastně „vydržet“?
Ti, které známe, jsou vlastně velice odolní. Jiní zemřou nebo se jim něco zlého stane, hlavně pokud propadnou beznadějně alkoholu. Pak skončí při nějakém neštěstí, nebo onemocní. Třeba jako naše kamarádka Katka, hodně známá brněnská postavička.
– Myslíte Katku Čechákovou, která už jako mladé děvče brala drogy?
Ano, ta umřela vloni v zimě, protože měla prý rakovinu… Každopádně ji našli už mrtvou u zdi Ústředního hřbitova, kde tehdy přespávala.
– Jak dlouho žila v Brně na ulici?
No, znali jsme ji asi šest let. Často nám vyprávěla o své dceři, která skončila u pěstounů. Hodně na ni myslela. Ale už nebylo v jejích silách, aby se za ní podívala, natož aby se o ni starala. Měla v Brně byt, ale přišla o něj, když se z něho stal squat, kde přespával kdekdo z ulice.
– Stává se, že někdo vaší pomoci zneužije?
I kdyby to udělal, nevadí nám to, protože my nejsme sociální pracovníci, ale jejich přátelé. Často vlastně jejich jediná rodina. A té taky dám všechno, co potřebuje, opakovaně a nebudu se na ni zlobit. Když zjistíme, že věci od nás ti lidé prodají, pomoc obvykle zopakujeme. To je nejdůležitější. Asi tak.
– Jak vlastně sháníte peníze na to, co vám nikdo jako sponzorský dar nedá?
Máme bankovní konto a sbírky v kostelích. Přispívají nám i brněnští kapucíni, kteří dřív také rozdávali jídlo, ale nemají na to už kapacity. A letos druhý rok pořádáme na biskupském gymnáziu v Masarykově čtvrti benefiční ples. Ten nejbližší bude teď 30. listopadu od 19.30 hodin v tamním sále. Vstupné je 200 korun pro veřejnost a 150 pro studenty, ale kdo chce, může přispět i víc. Za ty peníze pořádáme pro bezdomovce vánoční obědy.
– Jak dlouho takto bezdomovce hostíte?
Vánoční jídlo poskytujeme už dobrých osm let, nově i na faře u kostela svatého Jakuba, tradičně pak u misionářek v restauraci Živá voda pod Petrovem, kde se vždycky uvaří svíčková. Protože účastníků už je hodně a my nechceme, aby byl kdokoliv z příchozích odmítnutý, další restaurace nám jídlo uvaří třeba jen za suroviny. A lidé nám donesou i cukroví.
– Jací lidé vlastně končí na ulici?
Různí, nejvíc starší muži, kteří v nových podmínkách přišli o práci. Často jsou moc hodní a na ulici žijí proto, že se v konkurenční době nedokážou prosadit a uplatnit. Jako třeba trojice moc milých kamarádů, kteří „bydlí“ v jednom z brněnských parků. Bohužel nechci říkat, kde přesně, aby nedopadli jako pan Pavel, kterého v říjnu brutálně ubili v Denisových sadech. A kterého jsme přidali do svých modliteb, v nichž vzpomínáme na všechny naše mrtvé kamarády, které jsme „na ulici“ za ta léta poznali.
– Dá se těm lidem pomoci, aby si našli práci a byt?
Kdybychom je nutili do věcí, kterých nejsou vůbec schopní, nebudeme jejich přátelé. Důvěru jsme si vybudovali, protože je přijímáme takové, jací jsou. Někteří třeba jen v takovém životě dosáhli svobody, kterou potřebují. A nadto je skoro nemožné, aby jako lidé bez domova našli řádnou práci. Díky vztahu, který s nimi máme, se však alespoň snaží nebýt při setkání s námi opilí, případně si vyřídit doklady. Protože jim na našem přátelství záleží.
– V odlehlejší brněnské čtvrti se teď objevila starší šedovlasá žena. Ve dne i v noci sedí na igelitových taškách. Víte o ní něco?
Ano, to je Italka, co v Brně žila údajně se svým přítelem, který ji vyhodil z bytu. Není duševně v pořádku. Nabízeli jsme jí pomoc, mluvila jsem s ní italsky, ale byla útočná a odmítla nás. I když je nám jí líto, zkrátka jí nijak nemůžeme přesvědčit, aby šla do azylového domu.
PROFIL
Iveta Jalová
Devětačtyřicetiletá rodačka ze Slovenska pomáhá brněnským bezdomovcům v komunitě Sant’Egidio. Pracuje v ní od jejích brněnských počátků. Vystudovala elektrotechniku na brněnském VUT, je účetní specialistkou. Je vdaná a má čtrnáctiletou dceru. Komunita Sant’Egidio Mateřská komunita vznikla v roce 1968 v Římě. Založili ji studenti. Nejdřív pomáhali dětem chudých dělníků z jihu Itálie, kteří na periferii Říma obývali slumy. Roku 1990 vznikla v Brně místní pobočka. Nejdříve docházeli její členové za postiženými na Kociánku. Po několikaleté pauze začali pomáhat bezdomovcům v Brně.
Jana Soukupová
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď