Rozhovor MF DNES. Mezi osobnostmi Libereckého kraje, jimž byla udělena Cena hejtmana, byl i sedmašedesátiletý Aleš Jaluška (foto), kněz Československé církve husitské v Lomnici nad Popelkou a vězeňský kaplan ve Valdicích.
Svoji práci dělal 24 let mezi nejhoršími zločinci.
Dvacet čtyři roků dělal Aleš Jaluška zpovědníka ve vězení ve Valdicích, kde pykají nejhorší zločinci. Když ho o rozhovor prosili muži, kteří surově zavraždili malé dítě, kreslil si pavouka, z něhož mu vyšlo, jestli má na to, aby je vůbec poslouchal, nebo si řekl -Do toho teď nejdu.
Sedmašedesátiletý husitský farář z Lomnice nad Popelkou byl kdysi u horské služby. A tak si dobře pamatuje, že základním pravidlem každého záchranáře je – Nikdy nesmíš ohrozit sám sebe. Ať už se hraje o lidský život, nebo „jenom“ o spásu duše.
Ve Valdicích Jaluška letos na podzim končí. Dojíždí tam rozdělané věci a předává svůj úřad nastupujícímu vězeňskému kaplanovi Aleši Tomčíkovi. A právě teď si vzal k sobě dalšího propuštěného vězně, aby s ním bydlel a ulehčil mu po třinácti letech za mřížemi přestup do úplně jiného světa.
„Přes byt na faře šlo z vězení ven asi dvacet lidí,“ dodává Jaluška. Na stěnách kolem schodiště, stoupajícího od kaple do horních pater fary, visí obrazy valdických vězňů. Jeden z nich zachycuje duši dvojnásobného vraha.
– Poznal jste těžké zločince a zároveň těžce handicapované lidi? Mají něco společného?
Obě skupiny jsou vyloučené ze společnosti. Jedny poznamenal jejich vlastní osud, kvůli němuž jsou na úplně jiné startovní čáře. Druhé poznamenaly jejich zločiny. Někteří lidé si říkají – Pryč od nich. Nebo dokonce často slyším -Ať chcípnou, vrazi a kriplové. Štve mě, že jsou tady. – Ale oni tady budou pořád, pachatelé těžkých zločinů i postižení. My můžeme ovlivnit jen jedno – jejich vztahy k nám. Což v případě vězně znamená, že po propuštění z vězení už nikdy nespáchá žádný zločin.
– Jakou vlastně máte úspěšnost při práci s těžkými zločinci?
Nedá se přesně spočítat a ve Valdicím nejsem sám, kdo s vězni pracuje. Ale z dvaceti, kterým jsem usilovně pomáhal a jsou venku déle než pět let, neudělal zatím nic ani jeden.
– Co je nejdůležitější pro to, aby vrah znovu nevraždil?
Drtivá většina vrahů vraždu odsuzuje a hodně z nich by za ni dávalo provaz. Ze začátku si totiž nepřiznají, že vraždili. Používají obezličku – Bylo vražděno. Mou rolí je, aby připustili, co spáchali a proč. A aby to ustáli. A na konec vám řeknou pravdu, jak ji prožili, a ne jak si ji vymysleli. Zůstane pak jenom strach v jejich duších. To, čeho se v životě bojí a co řeší alkoholem, drogami, sexem nebo nožem.
– Nedovedu si představit rozhovory s takovými lidmi. Nebál jste se, že se nezblázníte?
Nebál. Já blázen jsem. Lidi za mnou chodí, když jim teče nejvíc do bot. Farář je odjakživa popelnice, fekální vůz, kam vězni, ale i ostatní házejí všechno, čeho se chtějí zbavit. Jen dřív jezdili ke zpovědi na oslu, a teď v mercedesu. Chodí za mnou i šestnáctiletí kluci. Kvůli fetu, kvůli sexu, kvůli tomu, že je štvou rodiče.
– Zůstaňme o sexu. O čem s vámi puberťáci mluví?
Třeba o věcech z pornofilmů, které jim blbnou hlavy. Na jedné besedě ve střední škole je zajímalo, jak velký má mít muž penis a ptali se mě, jak jsem na to já.
– Co jste jim řekl?
Že při sexu nedělá problémy, když má muž penis velký od pěti do pětadvaceti centimetrů. Cokoli menšího nebo většího už je potíž.
– Jako husitský farář můžete mít na rozdíl od katolických knězů nejen sex, ale i děti a rodinu. Pomáhá vám to v práci?
Určitě při zpovědích, které se týkají problémů v rodinách. V tom mám před katolickými faráři výhodu.
– Vězni, feťáci, nešťastné ženy i muži. Vašimi slovy, házejí na vás samý fekál? Jak si čistíte hlavu?
Chodím pravidelně v deset hodin v noci tam dolů do kostela, a házím z hlavy všechno tam nahoru. Přebírám si celý den, modlím se, Boha mám v tu chvíli v sobě, ve svém nitru.
– Věříte v peklo?
Dejte pokoj s podzemní kotelnou, které říkáme peklo. Na zemi si ho děláme každý den ažaž.
– Proč jsou na sebe lidi vlastně zlí?
Základem všeho špatného je, že nehledáme to, co patří nám. Chceme mít to, co patří druhým. Jejich štěstí, úspěch, bohatství nebo obsah kalhotek. Znáte židovský vtip, jak si Kohn stěžuje rabínovi, že mu obchod nevynáší, zatímco Roubíčkovi se ve vedlejším obchodě výborně daří. Rabín mu odpoví – To proto, že Roubíček má na starost jenom jeden obchod, ten svůj. A vy, Kohne, máte na starost dva obchody – ten Váš a ještě Roubíčkův. A na oba vám vaše schopnosti a ani rozum nestačí.
– Od židovských vtipů není zase tak daleko k judaismu. Svěřil jste se mi, že až úplně skončíte ve Valdicích, přeložíte jeden traktát z talmudu, ze soupisu rabínských diskuzí, a uděláte k němu komentář. Co vás k tomu jako křesťanského kněze vede?
Slíbil jsem to mému profesorovi. A mám rád judaistické učení. Křesťanské nám nabízí odpovědi, judaistické nás učí pokládat otázky. Mimochodem, víte, jaká otázka je nejblbější?
– Nevím.
Ta, která není položena.
– V roce 2005 jste držel hladovku na protest proti premiérovi Stanislavu Grossovi, který nedokázal vysvětlit, kde sehnal peníze na svůj drahý byt. Proč jste se připojil k těm, co sáhli k tak radikálnímu kroku?
Gross tehdy jako premiér státu, kde žijeme my, svobodní občané, ohrožoval mou psychickou rovnováhu. Hladovka pro mě byla i jakýmsi kajícným trestem, který jsem nesl jako důsledek demokratických voleb. Hladovka není vůbec špatná. Přivede vás na jiné myšlenky, než jestli si dáte k masu knedlíky nebo brambory. Držím ji i teď, jeden den v týdnu. Na druhou straně jsem ve světě viděl, jaké strašné věci dovedou lidi dělat kvůli hladu. V jedné asijské zemi jsem viděl bordel, kam prodávali rodiče své děti.
– Vraťme se raději zpátky do českého vězení. Jaký je tam vlastně teď život?
V kriminále nemáte kamarády, jen komplice. Pravda tam nemá cenu. Nejdůležitější je vaše hodnocení od zaměstnanců věznice. Podle toho jaké je, máte nárok na delší návštěvy a hlavně se zvyšuje vaše šance na podmínečné propuštění. Jako vězeň musíte zjistit, co považují za správné ostatní, a ne říkat, co si myslíte.
– Když přemýšlíte o tom, proč jste dělal ve Valdicích zpovědníka, a ne mukla, k čemu dojdete?
Kluci, co se do kriminálu dostali, neměli takové štěstí na otce, jako já. Buď žádného nepoznali, nebo je vychovávali opilci a tyrani. Já se i ve čtrnácti těšil, jak mě táta vezme na procházku. Mezi mými rodiči panovalo úžasné souznění, nikdy jsem je neslyšel hádat se. Pamatuji si, jak jednou už jako starší hrabali louku a přišel za nimi soused a pomlouval kdekoho – jak kdo chlastá, kdo s kým komu zahýbá. A tatínek říká mamince – No jo, ti mladí dneska to je hrůza. Vždyť mezi námi kromě těch facek a kopanců nic špatného nepadlo. A maminka mu odpověděla – Ale ty toho naděláš kvůli pěti vyraženým zubům a třem zlomeným žebrům. Oba hrabali dál jakoby nic. Až nakonec i udrbaný soused pochopil, že si z něj udělali legraci. Vyrůstat v takové rodině bylo štěstí, které potká málokoho. Nebo dokonce dar z nebes.
**
Jaluška je hodně jiný kněz, než jsme zvyklí. „Rouhám se, protože si myslím, že křesťanství není pro celý svět,“ přiznává.
„Z náboženství, které uznávají jediného Boha, poskytuje jediný islám návody, jak jednat v konkrétních životních situacích,“ říká Jaluška. „Říká se v něm třeba – Ke své ženě vcházej, kdykoliv chceš, udělej však něco i pro duši.“
Farář z Držkova na Jablonecku se vrátil v roce 1979 z vandru po muslimském Blízkém a Středním východě po čtyřech měsících. Jeho mise ve Valdicích začala o deset let později, kdy po Sametové revoluci vypukla v žaláři vzpoura. „Zabouchal jsem na vrata, řekl jsem, že jsem farář a jestli může nějak pomoci,“ vzpomíná Jaluška.
„Asi šestkrát mě vyhodili se slovy -Žádného černoprdelníka tady nepotřebujeme. Ale nakonec jsem potkal před vězením zástupce ředitele podplukovníka Helikara a díky němu jsem se do Valdic dostal.“
Ve vězení pracoval jako kaplan třicet hodin týdně, dalších šest až osm hodin týdně věnoval v léčebnách obětem zločinů. Rozjel projekt, který pomáhá rodinám, do nichž se po propuštění vrátili dlouhodobě uvěznění muži.
Učí na vysoké škole. Od roku 1997 vyjíždí po každých povodních do zpustošených obcí, aby tam lidem ulehčoval jejich těžký úděl. Jednou motorovou pilou, jindy květinami. A také – jak jinak – i slovem útěchy. Byl k ruce Janě Tunysové, když v Lomnici nad Popelkou, založila 90. letech minulého století Rváček – stacionář pro těžce postižené děti i dospělé.
Mladá fronta DNES
Miloslav Lubas
Přidejte odpověď