„V mém dětství byl měsíc listopad spojen nejen s časnějším soumrakem, ale především se záhadným svátkem „dušiček“, při kterém si lidé připomínají duše všech zemřelých,“ píše úvodem historička a filosofka Jiřina Šiklová.
Samozřejmě jsem chodila se svými rodiči opakovaně na hřbitov, kde cesty byly plné popadaného listí, které šustilo a občas se větrem zvedlo a kroužilo kolem hrobů. U každého z nich u cesty bylo číslo, jako by evidence mrtvých nestačila jen dle jména rodiny či těch, kteří tam byli vytesáni.
Zbyly jen dušičky
Sem tam byli u hrobů skloněni lidé, většinou ženy, a skoro na každém svítila svíčka. Světla z nich se mihotala a já si dlouho myslela, že právě ta světla jsou ty oslavované dušičky. Co jiného, viditelného, vlastně z těch mrtvých zbylo?
Tělo či popel pod hlínou nebo náhrobním kamenem? Určitě tam byly, ale nebylo je vidět. Světla pro mne představovaly viditelné dušičky.
Všude kolem našeho hrobu – daleko jsem chodit nesměla, a taky jsem se trochu bála – byly svíčky, a když některá již skomírala, tak jsem tam směla k té dohořívající přisadit další, novou, kterou jsem si přinesla z domova.
Někdy to však nestačilo, tak jsem svíčku rozpůlila a rozdělila ji mezi dva nebožtíky. Aby ta druhá část hořela, musela jsem ji seříznout, asi jako tužku, odhalit kousek knotu, a teprve pak to šlo zapálit. Taky jste to tak dělávali?
K tomu jsem řešila morální dilema. Vzala jsem a rozdala kus svíčky, která patřila, či měla hořet, na hrobu našich příbuzných a předků. Zapálila jsem ji na hrobě úplně cizím lidem.
Současně s tím mi vždy v mysli vytanula nepříjemná otázka. Proč těmto mrtvým nikdo z jejich dětí a příbuzných svíčku v tento památný den nerozsvítil?
Špatně si vychovali děti, byli na ně zlí a ty jim to nyní oplácejí tím, že jim ani svíčku nerozsvítí? Na čí stranu bych se měla postavit? Těch mrtvých, kteří asi nebyli dobrými rodiči, nebo na stranu těch dětí, které na ně nejspíš právem kašlaly?
Maminka na můj dotaz odpověděla, že se ty děti dávno někam odstěhovaly, třeba do Ameriky, nebo již všichni z rodiny zemřeli.
Každý jednou zemře
Hned mi bylo jasné, že pokud zemřou všichni členové rodiny, tak to znamená, že jednou zemřu i já, přestože jsem ještě malá. Konečně, u vchodu na čtvrté pole hřbitova stál hrob holčičky, která tam měla svoji fotografii v oválném rámečku. Byla jen o trochu starší, než jsem tehdy byla já.
Smutné poznání mě vedlo k otázce, zda bych chtěla mít na svém hrobě rozsvícenou svíčku na Dušičky. Závěr byl jednoznačný. Chtěla, a tak jsem honem hledala další opuštěný hrob a těšila se, že až se naučím číslice, zjistím, jak staří ti lidé zemřeli. A pak budu dávat svíčky především na hroby dětí a mladých lidí, protože ti si za života na této zemi užili určitě méně Ježíšků, vánočních stromečků, dárků a dortů než ti, kteří zemřeli jako staří.
Zdálo se mi to spravedlivé, a tak jsem rozdávala další a další svíčky, zapalovala je a pak šla zpět s rodiči již úplně setmělou cestou k hlavnímu východu ze hřbitova.
Vždycky jsme to stačili a dveře ještě byly otevřené. Přes noc bych nechtěla zůstat na hřbitově, i když ty osvětlené hroby působily krásně. Jakási předzvěst vánočního stromečku. Zdá se vám, že je to smutná úvaha?Je smutná, ale proč by měla být veselá, když dnes slavíme svátek Dušiček, tedy svátek všech mrtvých.
O autorovi: Jiřina Šiklová Vystudovala historii a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Později tu spoluzakládala katedru sociologie. Po roce 1969 opustila KSČ a byla za to perzekvována. Po změně režimu v roce 1989 iniciovala založení katedry sociální práce na FF UK v Praze, kterou do roku 2000 vedla.
Mladá fronta Dnes
Přidejte odpověď