Alena Košťáková, kandidátka do sněmovních voleb za KSČM, žije v Turnově. Vzdala se zaměstnání a pečuje doma o hendikepovaného bratra a nemocného otce.
– Co o sobě prozradíte?
Pracovala jsem v aparátu Krajského výboru Socialistického svazu mládeže v Hradci Králové, byla jsem také poslankyní ONV Semily. Postupem času, kdy se zkomplikovala rodinná situace, mladší bratr onemocněl roztroušenou sklerózou a matka také nebyla zdravá, jsem přešla pracovat blíže svému bydlišti. Pracovala jsem na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci, kde jsem zodpovídala za úsek výchovy a vzdělávání, a ve Výzkumném a vývojovém ústavu stavebním v Liberci, kde jsem měla na starosti totéž. Posléze jsem vykonávala funkci podnikové kontrolorky. Jsem členkou Turnovské městské rady KSČM, pléna a Výkonného výboru OV KSČM Semily. Od ledna tohoto roku pracuji ve výboru pro hospodářství a regionální rozvoj Zastupitelstva Libereckého kraje.
– S jakými problémy se dnes musejí potýkat občané a občanky Semilska a Turnovska?
V první řadě je to nezaměstnanost. V okrese Semily připadá na jedno volné pracovní místo šestnáct uchazečů a podle všeho se situace bude zhoršovat. Zdejší okres měl renomé a byl známý svým textilním průmyslem, šperkařstvím a zpracováním drahokamů. V Turnově sice stále Výrobní družstvo Granát existuje, ale už ztratilo svůj věhlas. Mnohé další podniky změnily po roce 1989 vlastnickou strukturu, výrobu omezily a došlo k útlumu. A když si vezmeme celý náš okres – kde jsou firmy jako Kolora, Seba, Kovozávody? Nejsou, zničil je kapitalismus. Dnes není výjimkou, že třeba padesátiletý textilní inženýr je rád, když sežene jakoukoliv práci, třeba i v hodně podřadném oboru. Nakonec se může stát, že vysokoškolák skončí u pokladny v supermarketu nebo na vrátnici, pokud vůbec nějaké místo sežene. Není možné si z lidí dělat ovce, i proto jsem si zvolila volební motto: Aby se pracovití lidé nemuseli bát nouze. Dalším problémem je osud turnovské nemocnice, která mívala dobrou pověst. Nyní musí bojovat o holé přežití. Nejhorší je nejistota – občanů i personálu. Je smutné, že se v kapitalismu stalo ze zdraví pouhé zboží a ze zdravotnictví byznys.
– Kdybyste dostala od občanů důvěru, co by bylo ve sněmovně vaší prioritou?
Hlavně bych se zaměřila na sociální oblast a zdravotnictví. Mojí prioritou by byli handicapovaní, nemocní a staří občané. Víte, když se bratrova nemoc dostala do stadia, kdy byl upoután na invalidní vozík s nejvyšším stupněm bezmocnosti, a matka byla z důvodu inoperabilní zlomeniny stehenního krčku rovněž imobilní, ukončila jsem pracovní poměr a začala se věnovat péči o osoby blízké. Do domácí nemocnice mi bohužel potom přibyl i otec. Po těchto zkušenostech tedy vím, jak důležité je zajistit handicapovaným spoluobčanům důstojný život.
– Jaké máte koníčky?
Již od dětství mám ráda zvířata. Můj mladší bratr Petr, o kterém jsem již mluvila, zemřel předloni a mně po něm zbyl jeho asistenční pes německý ovčák Madla. Je velice hodná a přátelská, skoro pudlík převlečený za ovčáka. Jde jí na 13. rok, takže občas mívá nějaké zdravotní problémy, ale zatím to zvládáme. Poměrně dobře na ni působí, že do naší smečky přibylo štěně moskevského strážního psa Nataša, kterou vychovává. Ostatně už i Karel Čapek tvrdil, že kdo nemá rád psy, nemůže mít rád lidi. Do naší »zoo« dále patří dva papoušci.
Přidejte odpověď