Celý život pomáhala seniorům, handicapovaným i dětem bez domova. Osud jí však nešetřil, zkoušel její sílu během života hned několikrát. Když jí seslal vymodlené dítě, narodila se jí postižená holčička, která však díky své mamince dělala velké pokroky.
– Věděla jste odmalička, že chcete pracovat právě v sociální oblasti?
Vyrůstala jsem se šesti sestrami a jedním bratrem – já byla ta nejstarší. Od dětství jsem se musela o sourozence starat, bratr byl navíc slepý a náš tatínek zemřel velmi brzo. Moje maminka by to sama nezvládla, všichni jsme se museli podílet na chodu domácnosti a starat se o mladší sourozence. Myslím si ale, že takto by to mělo být ve všech rodinách, nikdo nikomu nic nevyčítal ani zpětně. Naopak, spíše nás to jako rodinu přimklo ještě více k sobě.
– Kde jste získala své první zaměstnání a kam poté směřovaly vaše kroky?
Nejdříve jsem dělala nějakou dobu švadlenu, ale stále jsem chodila pomáhat do kostela, kde jsme měli charitu. Sbírali jsme staré šatstvo, vařili polévky pro lidi bez domova nebo jsme chodili nakupovat starším lidem. Dělala jsem to ráda, ale chtěla jsem za tuto práci dostávat plat. Nakonec mi nabídli pozici ošetřovatelky v domově důchodců, kde jsem zůstala až do narození dcery. Nebyl to však dům důchodců v pravém slova smyslu – spíše léčebna dlouhodobě nemocných. Byla to vyčerpávající práce, ale naplňovala mě.
– Osud vás zkoušel, vy jste ale přesto zůstala silná a vlídná. Jak jste se dívala na životní rány?
Jsem člověk, který přijímá vše, co mu osud nabízí, přestože se to vždy nám samotným nelíbí. Má sestra zemřela v devětadvaceti letech a zůstaly po ní dvě dcerky, které jsem si vzala pod svá křídla. Samotné se mi ale nedařilo mít dítě, byla jsem ráda, že mám v domě dětský smích. Když se mi pak konečně narodila dcera Marcela s Downovým syndromem, manžela to úplně položilo. Mě to však motivovalo s lidmi s tímto postižením pracovat. A tak se také stalo.
– Takže jste pracovala s handicapovanými dětmi?
Ano. Sice to v té době nebylo úplně jednoduché, lidé se na postižené dívali skrz prsty a brali je jako „ďáblovy děti“. Nikdo nehledal chybu v genech a v sobě. Nebylo to nejjednodušší období, ale my, zaměstnanci, jsme se nedali. Moje dcera díky tomu vystudovala v oboru potravinářství a nádherně maluje. Sama je teď pro stejně postižené vzpruhou a impulsem. Jsem nesmírně ráda, že ji mám. Nicméně si stále myslím, že veřejnost je, co se týká mentálního postižení, hodně laxní a bojí se. Mají strach pomoci, neví, co od postižených mohou čekat, a přitom nejsou o nic horší než lidé zdraví. Mnohdy jsou tedy právě o dost lepší osobnosti s čistým charakterem.
– V současné době se již práci v sociálních službách nevěnujete?
Ale ano, dokud budu zdravá a schopná se angažovat, nepřestanu s tím. Pravidelně navštěvuji seniory v domovech důchodců, jednak tam mám mnoho známých a jednak se je snažím rozptylovat. Dcera se s kamarádkou, jež se o ni ráda stará, přestěhovala do Anglie, kde je přímo asociace pro takto postižené a jsme neustále ve spojení. Celý život jsem tady byla pro ostatní a nehodlám na tom nic měnit.
BIBIÁNA BALICKA
Noviny Region Havířovsko
Přidejte odpověď