Její úrazy a také kůň César ji přivedli k fyzioterapii. Rozhodla se využít léčebné účinky, které kontakt s koněm dává. Dosahuje přitom pozoruhodných výsledků.
Tereza Honců Kopecká se narodila v Krkonoších. Lyžovala odmala a s reprezentací ve sjezdovém lyžování projela kus světa.
Příběhy nemocných klientů počítá magistra Tereza Honců na stovky. „Hipoterapie usiluje o zlepšení především pohybových schopností u dětí i dospělých. Pracuje na principu přenosu pohybového stimulu ze hřbetu koně na klienta,“ charakterizuje Tereza stručně jednu z forem rehabilitace.
Účinek ani spojení nenarušuje sedlo, ale naopak ho umocňuje speciální dečka, někdy i madla.
„Nejčastěji k nám jezdí děti s mozkovou obrnou, Downovým syndromem, svalovým oslabením nebo s různými kombinovanými vadami sluchu, zraku nebo předčasně narozené. Hipoterapie je přínosem pro poúrazové pohybové a nervové poruchy, skoliózy a vadné držení těla, účinně působí také na autisty, protože kůň pomáhá otevřít dítě ke komunikaci,“ vysvětluje Tereza.
Na některých dětech nejsou sice poškození na první pohled patrná, ale jejich nejbližší vědí, jak jim například syndrom ADHD, projevující se nadměrnou aktivitou, nesoustředěností, defekty paměti, motoriky, hrozícími epileptickými výboji nebo jejími záchvaty, dokáže ztrpčovat všední život.
Jako lidská chůze
„Devítiměsíční Adélka nelezla, ani se neotáčela. Už během víkendu na koni projevovala snahu jít do vyšší opory, doma se pak při přebalování snažila otočit a v krátkém čase se hýbala tak, jak to odpovídá dětem jejího věku,“ uvádí jeden z mnoha úspěchů Tereza a hned nabízí další: „Dvanáctiletá nevidomá holčina chodila pouze s oporou a po osmi dnech lekcí hipoterapie sama přešla padesát metrů. Kůň jí dodal jistotu, kterou dosud nepoznala. Bez zraku se totiž bála samostatné chůze.“
Za chvíli dorazí další klient a Mia, Rocky, Morf nebo Šáza, čtyři zdejší koně, se přičiní o příští zázrak. „Krok koně a jeho hřbet nabízejí pravidelný a cyklicky se opakující pohyb ve 3D prostoru, blízký lidské chůzi. Tato balanční plocha, dostatečně velká, umožňuje položit kojence na bříško, stejně tak posadit dospělého a nechat je přijímat impulsy z pravidelného pohybu hřbetu. To může zásadně ovlivnit držení těla a pohybové schopnosti jedince. Pro úspěšnost léčby je nutná motivace, kterou kůň přináší automaticky. Třeba dítě vleže na bříšku se během hipoterapie snaží zvednout hlavičku i přes to, že toho není jinak schopno,“ osvětluje mi má společnice princip hipoterapie.
Ke zřetelnému zlepšení a dobré náladě dětí přispívá i prostředí. Na jízdu na koni se těší, pro svého koníka opatrují pamlsek, některé se přiučují, jak čtyřnohého kamaráda přimět couvat, odvést do stáje nebo ho hřebelcovat. Hipoterapii, v níž není místo pro obávané bílé pláště, děti nevnímají jako nutnou léčbu, ale je pro ně naopak příjemným zážitkem.
„Podstatné není plemeno, ale zdravý jedinec s perfektním krokem. Drobné defekty v pohybu by mohly klientovi i ublížit. Vhodní jsou mladší koně, klidní a odolní v psychické zátěži. Neustále jim totiž zasahujeme do tempa a přizpůsobují se dětem, které vydávají různé zvuky, zvíře má kolem sebe spoustu lidí. Za správný výběr koně je odpovědný fyzioterapeut, zatímco na trenérovi je, aby byl dobře osvalený, uvolněný a v psychické pohodě,“ zasvěcuje mě Tereza do souhry s němou tváří.
Hucul od Josefa Váni
Vztah Terezy ke koním ovlivnil kůň César. „Počítalo se s tím, že se se sestrou vrhneme na medicínu jako maminka, která byla dětskou lékařkou ve Vrchlabí, nebo na veterinu, protože zvířata jsme všichni milovali. Ale na prvního koníka, po němž jsme toužily, jsme si počkaly dlouho. Přály jsme si hucula. Znaly jsme je z Janovy hory, kde je už tenkrát chovali. Jenže v 90. letech byli ještě vzácní a tudíž drazí. A pak volal tátovi, správci chaty ve Špindlerově Mlýně, Josef Váňa, že by pro nás hucula měl. Byl to náš César. Radost, že máme vysněného kamaráda, byla nekonečná. I přesto, že nic neuměl a shazoval nás,“ vypráví Tereza. Později k Césarovi přibyla kobylka Lara. Prosadila si ji maminka, která na ní zamýšlela po horách objíždět pacienty. „Nakonec ale zvolila spolehlivější dopravu,“ směje se Tereza.
Koňský pár ovlivnil životy obou sester. Starší Lucie dostala nabídku, aby s koníky pomohla rozvíjet ve Strážném agroturistiku. Dnes má 25 koní a už 15 let provozuje SK Strážný, nejvýše položený jezdecký oddíl v Česku, který pořádá tábory a školu pro děti. O sedm let mladší Tereza tak díky sestře zdědila stáje. „Vybudovala je u domu ve Strážném, kam před lety naše rodina přesídlila ze Špindlu. Už je ale nevyužívá, celoročně má koně venku, takže tam mohu být přes léto s hipoterapií,“ podotýká Tereza.
Obraz slepé studentky
„Jednou z nejúspěšnějších letošních pacientek je osmitýdenní děvčátko s obrovskou pupeční kýlou a rozestupem břišních svalů. Už po čtyřech dnech se bříško zatáhlo, zaktivovalo a bylo jasné, že hipoterapie zabere,“ hodnotí Tereza horský pobyt.
Právě na horách ještě jako studentka gymnázia svezla na koňském hřbetě prvního kojence. „Bylo mi patnáct, o hipoterapii jsem nevěděla skoro nic. Oslovilo nás středisko dětské rané péče, když mě a sestru viděli jezdit s Césarem a Larou. Chtěli, abychom vozily vesměs předčasně narozené děti, které trpěly poruchou zraku. Mezi nimi byla i studentka, která oslepla po banální operaci slepého střeva. Krásná, s nádhernými rezavými vlasy, poprvé v životě jela na koni a zcela fascinovaná popisovala, jak cvakají podkovičky. Teď slyším, jak švihnul ocasem, volala nadšeně a pro mě to byl silný zážitek,“ líčí dojatě Tereza.
To formovalo její rozhodnutí pomáhat dětem a opustit sportovce, za kterými jako fyzioterapeutka mířila. „Ze zkušenosti jsem věděla, že sportovci se koneckonců ničí sami a dobrovolně, zatímco dítě, které se narodí s postižením, za nic nemůže,“ vysvětluje změnu směru Tereza.
Hlásila se do specializovaných kursů, na praxi šla do Janských Lázní, kde pracovala s dětmi s mozkovými obrnami.
S pomocí lékařky z Motola prováděla u miminek, která slibovala největší pokroky, vyšetřovací sety. Jejich výsledky byly perfektní – 75 procent dětí po jedné stimulaci na koni podalo vyzrálejší odpověď.
Sama potřebuje pomoc
Přestože jsme s hipoterapií na světové špici, není oficiálně uznanou léčebnou metodou a nevztahuje se tak na ni zdravotní pojištění. „Pomáhá, ale sama pomoc potřebuje. Naštestí lékaři mají o jejím pozitivním přínosu povědomí a píší rodičům doporučení. Je to pouhý papír, k ničemu nezavazuje, ale čím dříve přijdou, tím lépe,“ říká Tereza.
Až teď, díky snaze několika lidí, svítá naděje, že se snad povede postavení této léčebné metody změnit. „Většina fyzioterapeutů bojuje o existenci, aby udrželi kvalitu služeb. Jedna hipoterapeutická lekce pro dítě stojí 200 korun, ale do skutečné ceny 600 korun je potřeba čtyři stovky někde sehnat. Do měsíčních nákladů na koně a provoz sdružení se dotuje až čtyřicet tisíc a rok má dvanáct měsíců,“ počítá nahlas Tereza.
„Naše sdružení Caballinus by nemohlo bez jednorázové či dlouhodobé pomoci spousty lidí vůbec existovat,“ konstatuje jeho předsedkyně. „Ale máme silnou motivaci. Když se podívám na Martina Zacha, Muže roku 2009, patrona i klienta sdružení, který po úrazu krční páteře skončil na vozíku, jak ohromný pokrok udělal, brečím štestím a uvědomím si, že energie, kterou do hipoterapie vkládám, stojí za to.“
Terezin syn Frantík je mezi koňmi doma a nedávno se poprvé sám na poníkovi svezl. Pro maminku, která dobře ví, že mít zdravé dítě není samozřejmé, byl jeho příchod na svět obrovským podnětem. „Pocítila jsem, že mám chuť pomáhat dětem ještě víc a moje empatie vůči miminkům je silnější,“ svěřuje se Tereza.
Jednou by chtěla mít vlastní středisko s nádhernými lesními cestami. Se svým elánem, energií a vstřícností k němu nemá daleko.
Moje rodina
Daniela Kupsová
Přidejte odpověď