V Česku vzniká koncepce boje proti bezdomovectví. Odborníky dlouho očekávaný materiál představilo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Zatímco celostátnímu projektu zatím chybí pevnější obrysy, v Brně už začínají podobný model zkoušet v praxi.
Základem obou záměrů, tedy ministerského i brněnského je jednoduchá trojčlenka. Sociální finanční dávky, sociální práce a sociální bydlení. Právě poslední článek ale stále chybí. Neziskové organizace totiž dnes už dobře umí lidem poradit a postupně je vést k návratu do běžného života. Na konci procesu ale dosud není poslední položka, to znamená možnost, aby člověk bez domova mohl znovu začít žít samostatně a převzal za sebe plnou odpovědnost.
„Pokud totiž do určité přiměřené doby člověk bez domova tuto šanci nedostane, obvykle rezignuje a stane se celoživotně závislý na vnější pomoci,“ vysvětluje Pavel Kosorin, ředitel Armády spásy v Brně, která projekt za podpory Městské části Brno sever připravila. Upozorňuje ale, že součástí plánu je určitá zkušební doba.
Rozhovor v radiové relaci ČRo – Brno:
„Po nějaké době, obvykle jsou to dva roky, pokud ta spolupráce probíhá úspěšně, a ti uživatelé a ti klienti toho projektu si skutečně osvojí ty správné návyky, tak mohou ten byt získat a vystoupit zcela z toho sektoru sociálních služeb,“ řekl ředitel Armády spásy v Brně Pavel Kosorin.
A kdo by tedy měl dostat šanci? Zatím totiž jde jen o deset bytů do konce příštího roku. Pavel Kosorin je ale přesvědčený, že takových lidí nebo spíš rodin není tak mnoho, aby to pro začátek nestačilo.
„Měli by to být skutečně lidé z té lokality, kterou má tento projekt podpořit. Potom musí to být lidé, kteří se nespokojí s tím, co mají, jednoduše nechtějí setrvat na té úrovni sociálně vyloučených lidí, kteří jsou více nebo méně závislí na pomoci neziskových organizací, sociálních dávek, tedy státu atd. To si myslím, že je úplně ta hlavní podmínka. Nesmí tam být nějaký nepřekonatelný návyk na to, že někdo z vnějšku podporuje. A pak se jedná o to, aby ta rodina měla opravdu už určité základní dovednosti, pokud jde o to hospodaření s financemi, pokud jde o výchovu dětí, pokud jde o nějakou alespoň pracovní historii, když ne zaměstnání a taky dobře komunikovat se svým okolím, starat se o ten svůj byt. Zkrátka chtěli bychom dát příležitosti lidem, kteří chtějí víc a jsou ochotni do toho něco investovat, svoji vůli, svoji snahu a změnit své návyky, změnit svůj život,“ uvedl Pavel Kosorin.
Mnohé mu teď může připadat, že nároky na klienty těchto bytů, které autoři projektu nazývají také jako tréninkové, jsou až směšně malé. Je potřeba si ale uvědomit, že na ulici se nejčastěji ocitají právě lidé z problémových rodin, dětských domovů nebo s určitou měrou psychického postižení, proto také neplatí, že jsou to darebáci, kteří si za svou situaci mohou sami. Naopak. V drtivé většině jde o lidi, kterým do té chvíle život nedal šanci, zdůrazňuje sociální pracovník Dalibor Bakala.
„Já si myslím, že většinou to zdědili, že to viděli u svých rodičů, že tohle jim připadá normální. Vlastně neměli možnost se dostat do nějakých lepších podmínek, a tím pádem jsou opravdu v nějakým začarovaným kruhu. Pokud se nedostanou z toho kruhu ven, pokud ten kruh se nějak nepřesekne, tak v tom kruhu zůstanou a budou se tam točit,“ řekl sociální pracovník Dalibor Bakala.
Typickým příkladem je paní Květa, čtyřiadvacetiletá matka pěti dětí. Do problematických poměrů se narodila. Nikdo jí do života nedal žádné dobré rady ani vzdělání. Jak správně žít, objevuje až nyní v Azylovém domě Armády spásy.
„Než jsem se ocitla tady, tak jsem bydlela v Liberci na ubytovně. Měli jsme tam společně sprchy, byla tam špína, nebylo to tam pro děti. Potom jsme se z toho Liberce ocitli zase v Brně u mé maminky. Tam jsme bydleli v jednom pokoji jedenáct lidí. Tam už to taky nešlo. Musela jsem zase pryč. Bydleli jsme na Dukelské. Tam nám majitel odpojil elektřinu, měl tam voda /nesrozumitelné/. Pak už jsem neměla žádný východisko s děckama, tak jsme se museli obrátit na Armádu spásy. Jsem ráda, že jsme si našli s děckama střechu nad hlavou a že máme kde bydlet,“ uvedla Květa.
Naštěstí paní Květa a její manžel pochopili, že záleží jen na nich, jestli svým dětem připraví lepší život, než jaký dosud žili oni.
„Chtěla bych už konečně, aby jsem s děckama měla svoje zázemí, kde si řeknu: „Prostě tady mám. Mě už nikdo nevyhodí.“ A chtěla bych už žít normálně civilizovaně, jako normální lidi. Pořád na ubytovnách, na azylovém bytě,“ poznamenala Květa
Někoho možná teď napadne teď otázka, proč si jednoduše tato rodina nesežene podnájem, tak jako tisíce jiných. Právě vzhledem k dosavadnímu způsobu života je to ale podle Pavla Kosorina u nich i v dalších podobných nemožné.
„Největší problém z mého pohledu u těchto rodin je to, že nemají dost prostředků na to, aby se mohli osamostatnit a bydlet nezávisle na nějakém azylovém zařízení. Oni by třeba mohli místo nějaké komerční ubytovny, kde jsou nevyhovující podmínky, že by mohli třeba bydlet v nějakém podnájmu, v pronájmu. Tam, jak to vidím já z příběhů těch lidí, často oni naráží na to, že majitelé těch bytů požadují kauci, což je nedosažitelné pro tuto skupinu lidí. Takže oni jsou nuceni uchýlit se na tu ubytovnu, kde teda potom možná ve spolupráci s nějakým sociálním odborem a prostřednictvím nějakých sociálních dávek uhradí se to ubytování a oni nemají na to, aby si naspořili nějaké peníze dopředu a aby mohli složit tu vratnou kauci třeba a šli do podnájmu,“ řekl Pavel Kosorin.
Dalším problémem je, že sociálně slabé rodině s pěti dětmi v podstatě nikdo byt nepronajme a azylové domy jsou určeny pro řešení bezvýchodných situací, nikoliv pro trvalé bydlení.
„Zákon o sociálních službách limituje v poskytování služeb dvanácti měsíci, takže dochází prostě nutně k tomu, že ti klienti opustí azylový dům a přesunou se do jiného azylového domu zase na dvanáct měsíců. To nedává smysl, takže je opravdu velice žádoucí, aby se ten kruh služeb sociálních, které se poskytují lidem bez domova, jednotlivcům i rodinám, uzavřel, aby ti klienti měli možnost dostat se do prostředí, které jim umožní vystoupit z těch sociálních služeb, ne tam uvíznout napořád a jenom střídat azylové domy. Samozřejmě není to pro všechny lidé bez domova. Rodiny, jednotlivci mají velmi různé předpoklady k samostatnému životu, ale tento projekt, prevence bezdomovectví v Brně má pomoct vyhledat ty, které ty předpoklady k samostatnému životu mají a těm k tomuto životu dopomoct,“ řekl Pavel Kosorin.
Přesto autoři projektu i Městská část Brno-sever, která ho podpořila svými byty, čekají, že z řad některých lidí se na ně sesype kritika. Sociálně demokratický místostarosta Rostislav Hakl proto připomíná, že to má i své celospolečenské ekonomické výhody.
Rostislav HAKL, místostarosta /ČSSD/ řekl:“Tito lidé mnohdy končí v soukromých ubytovnách, kde stát prostřednictvím úřadu práce vynakládá obrovské prostředky na to, aby tito lidé bydlení měli.“
Navíc městská část těmto lidem a rodinám nabídne jen takové byty, které by tak jako tak musela opravit. Armáda spásy přitom bude garantovat řádný výběr nájemného i údržby bytu. Navíc zkušenosti z brněnského projektu mohou být cennou pomůckou při uskutečňování státní koncepce boje proti bezdomovectví, o kterém jsem mluvila v úvodu dnešních Otázek a dopovědí.
podle ČRo – Brno zaznamenala invArena
Přidejte odpověď