Manželé Peterkovi z Opavy jsou oba nevidomí a nemůžou mít vlastní děti. Jejich žádost o adopci dítěte zamítlo ministerstvo práce a sociálních věcí s odůvodněním, že o něj nemůžou dostatečně pečovat. Nevidomí manželé se však podle reportáže České televize nevzdávají.
Peterkovi kvůli tomu chtějí stát žalovat, i když je otázkou, zda si sami nezúžili manévrovací prostor tím, že požádali jen o dvouleté zdravé dítě.
„Ty mateřský pudy prostě ve vás jsou pořád, i když nevidíte. Vychovatelský schopnosti nemají o jako nic se zrakem společnýho, prostě to máte v sobě,“ říká Peterková.
„Člověk, který je na vozíčku, dokáže vychovávat dítě. Člověk, kterej nevidí, ho dokáže vychovávat taky, protože já si myslím, že tady jde o ten cit a tyhle tyto věci, ne o to, jestli na to dítě vidím, nebo nevidím,“ říká Peterka.
Oleg a Miloslava nejsou hrdinové z plakátu. On je osmačtyřicetiletý cukrovkář, jejím o 12 let mladším tělem otřásají záškuby tikového onemocnění Tourettova syndromu. On pracoval na dole i v rodinné cyklistické firmě. Oslepl před 12 lety a s pomocí vidících kamarádů provozuje vlastní masérský salon. Ona je slepá odjakživa a ráda se stará o jiné. Před 3,5 lety se vzali a chtějí mít dítě.
„Jsme prostě došli až tedy k umělému oplodnění, kde jsme tedy absolvovali 4 pokusy, všecky neúspěšné, stálo nás to akorát spoustu peněz, ale, no, takže jsme chtěli být rodina, takže to je vlastně poslední, poslední možnost – adopce,“ říká Peterka.
Loni v listopadu o osvojení zdravého dvouletého dítěte požádali na opavském magistrátu. Nevěděli, že žádostí o dítě starší nebo s handicapem by mohli zvýšit své šance. Navštívily je úřednice a žádost s doporučením ke schválení předali na kraj. Úřad oslovil posudkového lékaře, se kterým se nikdy nesetkali. Stopku vystavil na základě zdravotní dokumentace. Pak odvolání na ministerstvo a v červenci definitivní odpověď.
Štěpánka FILIPOVÁ, mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí:
„Jejich zdravotní stav jim neumožňuje vhodné vychovatelské a zejména pečovatelské schopnosti, které by zaručovaly dítěti dostatečný rozvoj.“
„Jsme rozhodnuti prostě tady tu správní žalobu pro diskriminaci na stát podat a podat ji z toho důvodu, že ministerstvo práce přímo uvedlo v rozhodnutí z důvodu trvale zhoršeného zdravotního stavu a zejména pro nevidomost. Takže když budu vidět, dítě dostanu, když nevidím, nemám na dítě nárok?“ říká Peterka.
I v Česku žijí nevidomí rodiče, kteří vychovávají vlastní děti, o to více Peterkovi mrzí, že oni šanci nedostali.
„Rozdíl spíš je v tom přístupu těch, těch úředníků a těch lidí, co o tom rozhodují,“ míní říká Peterka.
Pavla Kovaříková nevidí od 15 let, o tom, že by dítě neměla, neuvažovala ani na chvíli.
„My máme tříletou dceru, můj manžel vidí a chodí do práce, takže odmalička je péče o dětí primárně vázaná na mně,“ říká Kovaříková.
Na pochybnosti okolí naráží často, nedávno se navíc přestěhovali na okraj Prahy a na nové prostředí si pořád zvykají.
„Aby se kolem toho, že člověk nevidí, nevytvářela žádná taková abstraktní atmosféra, ale aby se o tom, o těch důsledcích toho, že člověk nevidí, mluvilo velmi věcně a racionálně. Prakticky. Co to teda znamená? Jak vaříte? Jak uklízíte? Jak budete s dítětem psát úkoly? A máš plnej nosík, viď. Já to slyším. Určitě vedu dceru hodně k tomu, aby byla verbální, aby hodně mluvila, aby prostě jsme se uměli dobře dorozumět,“ říká Kovaříková.
Bez zraku vychoval dnes už dospělého syna i Jiří Mojžíšek. Říká, že nevidomí se stejně jako jiní rodiče liší případ od případu.
„Řekl bych to na pár příkladech. Řekněme, Bedřich Smetana byl hluchý, psal muziku, pěknou muziku. Znám slepé lukostřelce, jo, to znamená, věci jsou řešitelné a stav, to znamená slepota, hluchota, nemůže být brána jako prioritní,“ řekl Mojžíšek.
Luboš ZAJÍC, právní poradna Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR:
„Nemělo by to být tak, že někdo od stolu řekne: „Žadatelé jsou úplně nevidomí, automaticky se to rovná zdravotní nezpůsobilost k osvojení.“ Myslím si, že by orgány veřejné moci měly v tomto případě zcela individuálně posoudit schopnosti těch konkrétních žadatelů.“
Adopční proces v Česku je přísný, dlouhý a podrobný. Neposuzují se při něm jen zdravotní a sociální podmínky uchazečů, ale také jejich zkušenosti a schopnosti pečovat o dítě a zaručený úspěch nemají ani úplně zdravé páry.
Štěpánka FILIPOVÁ, mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí:“
To, co je důležité při rozhodování o tom, zda se žadatelé o dítě stanou skutečně pěstouny, je, zdali bude dostatečně zajištěn nejlepší zájem dítěte. To je hlavní kritérium, podle kterého postupují jednotlivé orgány sociálněprávní ochrany dětí.“
Peterkovi není s kým srovnávat, jsou prvním úplně nevidomým párem žádajícím o adopci v České republice. Ani ve světě nenajdeme takových případů mnoho. Evropská média zaujal příběh nevidomých rakouských manželů Dietmara Janoschka a Elfriede Dallingerové, ti bojovali tři roky u soudu o možnost adoptovat slepou bulharskou holčičku a v červenci uspěli. Ani Oleg s Miloslavou to nevzdávají, přinejmenším chtějí, aby se s nimi posudkoví lékaři a úředníci před tím, než rozhodnou, bavili osobně.
„Že jsme žili dlouhý léta v nějakých školách, ústavech a nebyli jsme nikde vidět. My jsme normální lidi, jenom nevidíme,“ říkají Peterkovi.
podle reportáže České televize zaznamenala invArena
Přidejte odpověď