Dvanáct až šestnáct hodin, sedm dní v týdnu. Taková byla obvyklá pracovní doba podnikatele Jana Dohnálka. Vedl úspěšnou firmu s počítači. Jednoho dne se však během pracovního jednání zhroutil. Probral se až po měsíci v nemocnici.
První nebyla první
V tu dobu si ještě myslel, že šlo o první mozkovou příhodu. Když se ale začal po propuštění z nemocnice pídit po informacích, zjistil, že už má za sebou mrtvici druhou, což mu posléze potvrdili i lékaři.
„Jsem zvídavý člověk, ve chvíli, kdy se mi to stalo, jsem se zajímal, proč se mi to stalo, koho to postihuje. Jako asi většina lidí jsem měl totiž představu, že se jedná o nemoc starců. Ale není to pravda. Začal jsem tedy hledat informace, komu se to stává. A zjistil jsem, že i miminkům! Ale třeba zajímavé je, že první špička mezi děvčaty je mezi 17 – 30 roky kvůli zpackané antikoncepci, když lékaři po předepsání antikoncepce už ženy dále nekontrolují,“ vysvětluje Jan Dohnálek, kterého mrtvice zasáhla ve 48 letech.
První plavání? Ustlal si na dně
Proto si řekl, že musí lidem, které postihla stejná nemoc, pomoci. A založil obecně prospěšnou společnost ICTUS (latinsky cévní mozková příhoda). „Alfou omegou jsou u nás letní a zimní pobyty. Člověk, který projde ictem, se totiž učí všechno znovu. Mluvit, číst, psát, chodit, plavat.
Když mě prvně pustili do bazénu, ustlal jsem si na dně,“ vrací se zpátky v čase Dohnálek, který se neustále usmívá, ale když se probudil po mrtvici na nemocničním lůžku, do smíchu mu vůbec nebylo. „Slovíčka znáte, okolí rozumíte, ale máte ochrnuté hlasivky. Lidé si však myslí, že už nerozumíte a baví se u postele nad vámi… Jenže vy rozumíte a chcete křičet: Já jsem tady! Já vám rozumím! Jenže to nejde…“
Zpátky za volant
ICTUS učí lidi po mrtvici nejen jíst příborem, plavat, lyžovat, ale i znovu řídit auto. „Bylo pro vás těžké sednout si zpátky za volant?“ zajímá mě, když s Janem Dohnálkem jedu v jeho vozu, který řídí bez nejmenšího zaváhání.
„Jsem člověk, který se nebojí,“ směje se Dohnálek. „Naučil jsem se všechno sám. Když jsem se rozhodl, že chci třeba plavat, sám jsem se motivoval a za dva dny jsem plaval. Vím ale, že ne všichni mají tolik síly, vůle, aby to zvládli sami. A těm právě pomáháme.“
Jediná vášeň
Jan Dohnálek už několik let nejen brázdí silnice, ale i svahy. Lyžování totiž miluje. „Doktoři mi to sice vymlouvali, ale já jsem se nedal. Vždyť lyžování, to byla moje jediná vášeň ještě před mrtvicí. Pracoval jsem šestnáct hodin denně, ale lyžování – na to jsem si vždycky našel čas!“
Dohnálkův kamarád, neurolog Václav Lukáš, se kterým se setkáváme v Modřanech, není Dohnálkovým lékařem, jak si zprvu myslím. „Je to můj známý, se kterým jsme se seznámili na rekondičním pobytu na Slapech. Vašek má dokonce šestinásobný ictus! Vezme to zkrátka každého, nevybírá si, je to mrcha,“ říká Dohnálek.
Poslední čočkovka
Václava Lukáše postihla první mrtvice v šestapadesáti letech. Ještě den před tím u rodinného domku, který postavil vlastníma rukama, štípal dříví. Den nato si dal čočkovou polévku. A pak to přišlo.
„Dojedl jsem polévku a už jen vím, že se jí u mě nedařilo zůstat déle. Ale ještě jako neurolog jsem stačil svému synovi dát odbornou přednášku, že je to určitě něco od žaludku, ne od mozku. Manželka zavolala záchranku… A pak už mi to všechno splývá,“ vzpomíná neurolog Lukáš, u kterého také tato mrtvice nebyla první.
„Jako správná kovářova kobyla a správný neurolog jsem nedbal na signály, které se vyskytly už dříve. Zanedbal jsem to. A místo, abych odpočíval týden, odpočívám už pátý rok.“
Všechno a pak nic
Důležité podle Václava Lukáše je, aby člověk, kterého postihne mrtvice v produktivním věku, měl kolem sebe okolí, které ho podrží. „Pokud je daný člověk hodně aktivní, najednou se mu zhroutí svět. A nemůže nic.
Do té doby zabezpečuje rodinu, všechno v rámci domácnosti je na jeho bedrech. A rázem je to on, kdo od ostatních potřebuje trvalou péči, kdo se dívá, jestli ho okolí neodvrhne. V tu chvíli je důležité, aby dotyčný člověk cítil, že ho stále potřebují, že jim na něm záleží.“
Není to konečná
Nejen Václav Lukáš, ale i Jan Dohnálek by proto uvítal, kdyby v nemocnicích na prvním místě byl k dispozici psycholog, který by posiloval sebevědomí nemocného. „Aby dotyčný věděl, že život neskončil, že může jít dál,“ říká Lukáš.
Neurolog Lukáš podporuje myšlenku organizace ICTUS nejen proto, že si tím sám prošel. „Lidé po mrtvici jsou zanedbáváni celosvětově, ale i celospolečensky. Lidi pořád více zajímá, co dělá Iveta Bartošová, než aby si přečetli něco o mrtvici,“ posteskne si.
Jsem šťastnější!
Říká se však, že všechno zlé je k něčemu dobré. A například Jan Dohnálek se s tím, co mu osud postavil do cesty, popral statečně. A je šťastnější. „Zatímco dříve jsem pracoval jen pro sebe a pro své blízké, nyní mohu pracovat pro lidi postižené stejnou diagnózou. Naprosto mě to naplňuje.“
Přidejte odpověď