Brailcom už nabídl zrakově postiženým řadu pomůcek, které jim dovolují žít jako ostatní lidé. „Počítače mají pro zrakově postižené obrovský význam. Bez nich se nedá pořádně studovat ani pracovat a řeči o integraci jsou pouhým plácáním slovy,“ říká v rozhovoru MfD ředitel Jan Buchal.
Technika některým lidem život zpříjemňuje, jiným umožňuje. Tímto sloganem se nevidomý ředitel obecně prospěšné společnosti Brailcom Jan Buchal řídí už přes dvacet let.
– Pamatujete si ještě, jak vypadaly učebnice v době, kdy jste chodil na základní školu?
Jako kluk jsem prošel snad celým speciálním školstvím. Zpočátku jsem chodil na běžnou základku, ale jak jsem přestával vidět, stěhoval jsem se postupně do školy pro slabozraké a nakonec i pro nevidomé. Odtamtud si pamatuji velkou lavici s policemi narvanými po obou stranách tlustými svazky učebnic v Braillově písmu. Už jen mít takovou knížku na lavici spolu s Pichtovým psacím strojem bylo náročné. Člověk nevěděl, jestli dřív psát, nebo číst, co odsunout, přesunout nebo nalistovat. Navíc v sedmdesátých letech nebyla kdovíjaká situace ohledně vydávání učebnic. Jedno vydání vytištěné do Braillu leželo ve škole i patnáct let.
– Změnila se situace po roce 1989?
Po revoluci nastal boom ve vydávání učebnic. Je správné, že ta pestrost a různost tu zůstala dodnes, protože každý učitel si může vybrat svou vlastní cestu, jak děti vzdělávat. Jenomže to neplatí pro nevidomé. Když učitel řekne ostatním žákům – obstarejte si takové a takové učebnice, nevidomý většinou odpoví – jenomže já mám jenom tuhle jednu. To je opět segregace, a ne integrace. Nevidomý je zase uzavřen ve světě své učebnice. Není, kde by si koupil přesně tu, kterou mají spolužáci.
– To se teď snažíte změnit. Ty nejrozšířenější tituly digitalizujete tak, aby se vešly třeba do pouhého tabletu. Znamená to konec Braillova písma?
To ne, nechceme, aby lidi přestali používat Braillovo písmo. Už v devadesátých letech nastala éra, kdy se myslelo, že zvuková nahrávka nahradí braillské knížky. Bylo to strašné neštěstí, protože dodneška to má veliké následky v negramotnosti nevidomých. I středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaní lidé neví, jak se co píše, neumějí braillské znaky. Jejich písemný projev je příšerný a to jenom proto, že někdo dostal ten „výborný“ nápad, že stačí poslouchat. My když klientovi prodáváme počítač, nutíme ho, aby si k němu pořídil i Braillský řádek (zařízení, které převádí text z obrazovky počítače do bodového písma – pozn. red). Naše motto je, že máme zisk z prospěchu zákazníka. Jestliže nevidomý tvrdí, že ho nepotřebuje, tak si s ním vážně promluvím. Nepotřebuje ho jen tehdy, pokud chce zůstat nepoužitelný na trhu práce.
– Odborníci mluví o elektronických učebnicích jako o revoluci ve vzdělávání nevidomých. V čem jsou tak průlomové?
Těch nejobyčejnějších věcí si lidi většinou neváží. To, že jejich zdravé dítě chodí do školy a má učebnice, berou jako samozřejmost. Někteří nadávají, že musejí platit, když si učitel vymyslí nové knížky. Pozice nevidomého je úplně obrácená. Dnes sice může chodit do normální školy, nechat se takzvaně integrovat, ale pedagog si s ním neví rady. Chybí pro něj totiž učební materiály. Náš projekt dává k dispozici nástroj, který umožní sjednotit způsob vzdělávání normálních a zrakově handicapovaných dětí.
– Jste první v České republice, nebo dokonce ve světě?
Zcela určitě i ve světě. Než jsme začali pracovat s olomouckou školou Vejdovského, spolupracovali jsme s Nory, Italy nebo Španěly. Tvořili jsme spolu interaktivní jazykové učebnice pro nevidomé. Tím jsme si částečně dopředu vyvinuli technologii. Jelikož jsme vývojáři a technici, máme dobrý přehled o tom, co kde existuje. Tu a tam jsou náznaky nějakého řešení, ale takto celostně to zatím nikdo neřešil.
– Jak jste to dokázali? Udělali nějaký významný objev?
Hlavně jsme se zamysleli nad tím, jak by to v dnešní, moderní době mělo vypadat. Na jedné straně máme počítače a čtečky knih, na druhé pak tradiční Braillovo písmo. Nechtěli jsme opustit bodové písmo, ale posunout ho tam, kde může využít moderní technologie. Takže prakticky to znamenalo vymyslet jeden editor, v němž zpracováváme text, který dostaneme od nakladatele. Pak už stačí jedno tlačítko, s jehož pomocí výsledek exportujeme do Braillu nebo do epubu (formát používaný u elektronických čteček – pozn. red.). Digitalizátor se nestará o to, aby uměl epub nebo převody do Braillu, ale o to, aby text učebnice správně rozčlenil, označkoval a doplnil. Zbytek řeší automat.
– Rozumím tomu, že se dá takto převést český jazyk, dějepis nebo přírodopis. Ale co taková matematika?
Matematika je na převod opravdu velmi složitá. Musíte ji dělat strukturovaně, ne jako lineárního jezevčíka, který začíná v Kolíně a končí v Pardubicích. Nevidomý to musí mít rozdělené na dalších deset míst, kde se vnoří a „uvidí“ souvislosti s dalšími informacemi.
– Jak se na váš nápad tvářili nakladatelé?
Zpočátku velmi neochotně. Měli strach. Internet, to je dneska černá díra, ve které mizí majetek. Lidi nemají úctu k intelektuálnímu vlastnictví, zvlášť v Česku. Samozřejmě, že nakladatel, který má na vydávání učebnic založené své podnikání, se bojí, že to, co vymyslel a z čeho žije, někdo vezme, zkopíruje a vystaví na ulozto.cz. Já argumentoval, že nic nebudeme nikde šířit, že potřebujeme jen zdroj k výrobě naší učebnice. A oni na to – no dobře, ale vy uděláte elektronickou učebnici, která bude krásnější než ta naše. A až my budeme chtít digitalizovat svoje knihy, tak už je neprodáme. Vybruslili jsme z toho společně tím, že jsme udělali „ošklivé“ učebnice.
– Co znamená – ošklivá učebnice?
Krásná učebnice je určená pro běžného člověka, který vidí a chce v ní obrázky nebo aby byla interaktivní. Takto nemohla vypadat učebnice pro nevidomé. Ošklivá učebnice obsahuje typografické prvky, které pro vidícího člověka nejsou atraktivní, ale pro náš účel jsou dostačující.
– Pro nevidomého je taková učebnice krásná…
Nevidomý to neřeší a slabozrakému to takto stačí.
– U koho jste prolomili ledy jako první?
Jako první s námi smlouvu podepsali zástupci nakladatelství Fraus. Když poznali, že máme respekt k jejich práci, nechali se nakonec přesvědčit. Pak se připojil i Alter, se kterým do té doby nebyla řeč. Dnes spolupracujeme asi se šesti nakladateli.
– Jak dlouho trvá převést do elektronické podoby jednu učebnici?
Na to se těžko odpovídá, protože nejdřív by se musela udělat definice standardní učebnice. Velmi záleží na obsahu, složitosti a struktuře. Pokud převádíte matematiku, tak je to hodně náročné. Když je v knize hodně obrázků a popisů, také to není jednoduché. Odhadem je to ale práce na dobu od jednoho do tří týdnů, u komplikovaných učebnic to může být i déle.
– Neměli by učebnice digitalizovat sami nakladatelé? Nesuplujete jejich práci?
Upřímně – to, co děláme, by okamžitě mohli používat nakladatelé pro publikování epubu, a ne ošklivých, ale krásných učebnic. My bychom v podstatě neměli být potřeba. Třeba o Frausovi je ale známo, že nemá rád evropské projekty, protože dotace nabourávají přirozené podnikatelské vztahy. Ale bez grantů se digitalizace nevyplatí.
– Vaše elektronické učebnice jsou jen pro děti z Olomouckého kraje. Když budu maminkou nevidomého dítěte odjinud a budu mu chtít dopřát digitalizovanou knihu, můžu ji někde koupit?
V rámci tohoto projektu to nejde. Od příštího roku bychom ale vše chtěli postavit na zdravé ekonomické základy a nabídnout to jako službu. Pokud se ZŠ Vejdovského rozhodne zřídit digitalizační středisko, my dodáme software. Je naší povinností pokračovat. Projekt jsme nedělali proto, aby skončil v šuplíku.
Mladá fronta DNES http://www.idnes.cz
ilustrační foto: TimWilson Flickr.com