Pro Elišku  

 ČT 1 – 168 hodin

Eliška Šimůnková byla zavražděna ve čtvrtek 21. prosince střelcem na Filozofické fakultě. Studovala komunikaci a řeč neslyšících a bojovala za práva menšin. Promluvit se rozhodla její maminka Lenka. Paní Šimůnková měla jen Elišku. Žili spolu ve středočeských Čelákovicích. Právě tam se s její dcerou místní rozloučili minulý pátek. Maminka chce dál nést její odkaz. Zakládá nadaci pro neslyšící, která ponese Elišky jméno. A až dostane peníze z univerzitní sbírky, vloží je do ní. Chce pomoci prosadit manželství pro LGBT tak, jak si to přála udělat její dcera. A veřejnosti chce paní Šimůnková sdělit ještě víc.

Lenka Šimůnková, maminka Elišky
——————–
Rozhodla jsem se vystoupit, dát rozhovor kvůli tomu, že ačkoliv tady sedím s mou dcerou na obrázku a nesedí tady vedle mě, tak jsem pořád maminka. Dcera se mi měla vrátit ve čtvrtek o půl šesté ze školy a nevrátila se mi. Přesto všecko jsem tady pořád maminka, snažila bych se, nebo snažím se, chci dál mluvit jejím hlasem. Chci naplnit její touhy, její přání, její sny. Obejmuly jsme se, políbily a ptala jsem se Elišky, kdy se vrátí. V kolik končí dneska? Usmívala se a říkala, že o půl šesté bude doma, že přijede. Pracuju do čtyř, takže bych jí šla určitě vyzvednout na nádraží. Ale odpoledne jsem seděla v kanceláři a mojí kolegyni zvonil telefon. Volal jí její partner policista. Známe se. Slyšela jsem svojí kolegyni, jak mluví do telefonu se svým partnerem a kouká na mě.

Pak jenom slyším, že se mě ptá, kde je Eliška? Říkám, Eliška je ve škole. Kde ve škole? Já říkám, Blani, vždyť víš, kde je ve škole. Je na fakultě, kde přesně? Já říkám, jestli je v Celetné, já říkám ne. Univerzita jako Palacha. Kde přesně to je? Tak jsem na ní koukala a říkám, nerozumím, proč se na to ptáš, proč? S kým seš na telefonu? A říká, že je na telefonu se svým partnerem a že v té škole se střílelo, kde je moje Eliška. Tak si říkám, jak se mohlo střílet ve škole? A pak se mě zeptala, v jakém patře je moje Eliška. A já říkám ve čtvrtém. A ta kolegyně už měla úplně jakoby jiný výraz v obličeji.

A já jsem vzala telefon a začala jsem volat svojí Elišce. Ale ten telefon jenom zvonil, tak jsem si říkala, že má přednášku, má zlomený zvuk, aby nerušila ostatní. Vzala jsem si kabelku, vyběhla jsem ven, utíkala jsem na nádraží a sedla jsem na vlak. A po cestě jsem celou dobu volala. Celou dobu jsem volala Elišce, aby zvedla telefon. Psala jsem jí esemesky, ať se mi hnedka ozve, jen co uvidí promeškaný hovor, ať se mi ozve.

Přijela jsem do Prahy, vystoupila jsem na Masarykovy nádraží a utíkala jsem a zabloudila jsem na Staromáku, pane bože. Ale našla jsem správnou ulici a vyběhl jsem ke škole. Začal mi zvonit telefon, spousta kamarádů se začalo ptát, tak jsem jenom řekla, omlouvám se, potřebuju mít volný telefon, kdyby mi volala Eliška. Nemůže si s váma teďka povídat, protože mně každou chvilku zavolá. A čím víc ten čas běžel, tak jsem si říkala, jestli ty děcka jsou v tom Rudolfínu a Eliška je s nima v tom Rudolfínu, tak by mi zavolala. Nějaký krizový pracovník mi tam říkal, že je v šoku, tak proto nezavolá.

Říkala jsem si, že Eliška ví, jak strašně, strašně, strašně moc se bojím, že by si určitě od kohokoliv půjčila telefon. Pamatovala si moje číslo z hlavy a zavolala by mi, že je v pořádku. Začali jsme objíždět nemocnice. Ptala jsem se všude, jestli tam není má dcera. Čím víc nemocnic jsme objeli, jsem začínala mít pocit, že by se mohlo stát, že moje Eliška v žádný nemocnici není.

Jsem se dostala na policii, kde po nás chtěli popisy našich dětí. Seděli jsme spolu ve stejný místnosti s maminkou, s jinou maminkou, s jiným tatínkem, kteří hledali svoji dceru. Přišlo mi, že tam jsme strašně dlouho. Vždycky někdo přišel a už jsem si myslela, že to je někdo, kdo mě odvede za mojí Eliškou, že prostě mi řeknou, v jaké nemocnici se našla. Bylo vlastně zoufalý sedět na policii, když člověk věděl, že by měl ty nemocnice objíždět, že by mohl dát ze sebe cokoliv, aby prostě mohl svýmu dítěti pomoct. Myslím cokoliv.

Nevěděla jsem, co se mohlo stát všecko, kdyby potřebovala cokoliv ze mě, jestli mi rozumíte. A pořád jsem říkala, vždyť ten čas utíká, už mi někdo musí přijít, jestli opravdu mi Eliška ještě nezavolala, tak teďka už musí někdo přijít. Vždyť já tady jsem a poskytnu ze sebe všecko.

Tak přišel muž, byl v civilu. Řekl, jestli s ním můžu jít dolů po schodech. Už tam bylo strašně moc lidí a… člověk najednou stál venku, seděla jsem s někým v autě, ale mlčela /nesrozumitelné/. Chtěla zastavit. Bylo mi umožněno, že se zastavilo. Řekla jsem, že jdu na záchod a kouřit. Ale měla jsem úplně jiný plány. Ale chtěla jsem jít za svojí dcerou. Nejčistší duše, dobrosrdečná, plná lásky, neskutečně čistý lásky. S touhou pomáhat, s touhou pomoci komukoliv, ještě než byste vyslovila nějakou vaši touhu, vaše přání, dokázala si vás přečíst. Takže vám ještě nabídla pomoc, ještě než vy jste si pomalu o ní dokázala říct, jestli to dává smysl. Uměla vidět lidi. Viděla opravdu duši. Povídala si s někým, dokázala uchopit toho člověka už odmalička.

Já si pamatuju, kdy jsem slyšela moji Elišku naposledy plakat. To bylo, byla jsem v kanceláři, zvonil mi telefon. Zvednu telefon. Eliška mi volala, že jede za svojí přítelkyni, je v Poslanecké sněmovně a že manželství jako takové, aby to mělo název manželství, aby to nemělo žádný jiný název. Pouze manželství, jedno manželství pro všecky, jedna kolonka. Takže to neprošlo. Říká, maminko, nevyšlo to. Nevyšlo manželství pro všechny. Chtěla jsem požádat na Vánoce Adélku o ruku. Chtěly jsme se vzít, což jsem všechno věděla. A věděla jsem, že víc budu muset být slyšet. Víc se budu muset tázat, i jaký je ten důvod, proč nemůžou gayové a lesby uzavřít klasický sňatek, manželství. Nikdy by mě nenapadlo, že to budu řešit takhle brzo. Ne takhle.

Vím, že dcera by si to přála vybojovat sama. A vím, že by to vybojovala. S pomocí všech ostatních. Já jsem říkala, Eliško, jednou, jednou to určitě vyjde. Jednou to opravdu vyjde. Společnost je připravená. Člověk si neuměl vůbec představit, že by ten zítřek nebyl. Eliška studovala komunikaci a řeči neslyšících na Filozofické fakultě. Chtěla mít svou nadaci, která by nesla její jméno. Eliška by 26. ledna slavila 21. narozeniny. A její bývala spolužačka z víceletého gymnázia, řekla, že Eliška jí vždycky přála k narozeninám, že nikdy nezapomněla, vždycky jí k narozeninám popřála. A že i ona by chtěla pro ní něco udělat, když ta Eliška už není. A že by se mohla na náměstí uspořádat malinká mše. No, z té malinký mše byl, řekla bych moc krásný den. Takový, jaký by se Eliška zasloužila, aby byl.

26. odpoledne jsem na náměstí stála. Koukala na neskutečný množství lidí, kteří přišli vyjádřit Elišce lásku. Kolik lidí bylo třeba ředitelů, mateřská školka, základní škola, víceleté gymnázium. Kolik lásky bylo mojí Elišce projeveno tím, že vlastně ty lidi všichni přišli, zorganizovali ten den. Dívala jsem se kolem a neviděla nikoho třeba z univerzity, kdo by přišel vyjádřit tu úctu a ten respekt. Univerzitu jsem zvala.

Tady v té situaci se všichni semkli. Neskutečná solidárnost, že to, co jste si myslela, že ten človíček je úžasnej, tak zjistíte, že ty lidi okolo vás jsou ještě daleko úžasnější, neskutečně čistí a soudržní. Plný potřeby projevu lásky vůči mé dceři. A tam, kde si myslíte, že by to mělo být správné, až řečeno automatické a očekávané. Tak za tu školu, kterou si moje dcera vymodlila, vysnila. Karlova univerzita, maminko. Já jsem to zvládla, přijali mě. Tak mě bolí, jestli tohle to dcera vidí. S ostatními rodiči v kontaktu nejsem.

Pokaždý, když jsem na schůzce v Karolínu, tak je mi řečeno, když se ptám, dotazuju na ty rodiče ostatní, tak vždycky je jim poskytovaná informace, že se setkáme v nejbližších dnech. A vždycky je mi odpovězeno. Předpokládám, že to bude ve čtvrtek příští týden. Od začátku ten čtvrtek ještě nebyl. Domnívám se, že ten čtvrtek už ani nebude. Začínám si i říkat, že asi je tam nějaký důvod, abysme se nesetkali. Budou si klást stejnou otázku, jako mám já, že policie před tou fakultou byla a odjela. A že její děti nemusely být ve fyzickém stavu, v jakém jsou teďka, v psychickém stavu, v jakém jsou. Tak nás bude hodně. Co se týká policie, tak nechci jenom sedět a čekat, až mi někdo přijde říct, že je uzavřenej spis a že tak to prostě bylo a mám se s tím smířit. S tím se nikdy nesmířím. Nesmířím se s tím, že dcera tady není, že tady Elišku nemám.

Já pouze potřebuju znát vysvětlení. Všecko má určitě svoje opodstatnění, všechno má svůj důvod, ale potřebuju, aby mi byly moje otázky zodpovězeny, abych je mohla uchopit, zpracovat a již se nemusela tázat. Mám otázku, co se přesně stalo ve čtvrtek odpoledne. Pokud policie stála před univerzitou a bylo tam z nějakého důvodu přivolána a z jakého důvodu byla odvolána? Jaký byl ten důvod, kdo odvolal policii od fakulty, kde byly děti?

Chci vás vidět a chci, abyste mi to řekl do očí. Chci vidět pravdu o čtvrtku. Chci vědět pravdu o našich dětech. Chci vědět pravdu o své dceři, která šla do školy a nevrátila se. Čekám, že mi to zodpovíte. Nečekám uzavření spisu s tím, že bylo všechno uděláno správně, protože všechno správně určitě uděláno nebylo. Z nějakého důvodu jste tam byli a z nějakého důvodu jste odjeli. Byli jste někým odvoláni? A já chci vidět konkrétní, já chci vidět obličej toho člověka, který rozhodl, že policisté, kteří stáli před fakultou, byli odvoláni, odjeli. Chci, abyste mi konkrétně řekl ten důvod. A nechci slyšet důvod, nebo vidět váš obličej v televizi. Chci, abyste si stoupl ke mně a řekl mi to z očí do očí.

Chci znát pravdu, proč nemám do dnešního dne pitevní zprávu své dcery. Čas úmrtí mé dcery. Protože se mi honí hlavou pochopitelně myšlenky, že mé dceři mohlo být pomoženo. Mělo jí být pomoženo. Mé dceři se vlastně nemělo vůbec nic stát. Měla se vrátit ve čtvrtek v půl šestý domů. Čekám na vás, až přijdete. Bydlím v Čelákovicích, telefon na mě všichni máte, tak mi to přijďte říct. Čekám. Chci znát pravdu.